Bečvanské pověsti - Zabijačka

Náš staříček byl, jak už víte, hospodář od pána Boha. Kromě tých králíků všade po zahradě měl eště koňa, kereho raz propil v hospodě U Koňa (ale o tem až indy), kravku, kerů nikdo iný nevěděl vyvést na pastvu (až za dlůho sme zjistili, že tej mrše strká z kapes nakrajané jabka) a tež takého malého pašíka přes pulku chleva, kereho zval Ferda.

Šak to znate, jak sa člověk rano probere a na jazyku mu vyvstává eště furt ta snová chuť jakéhosi omamného jídla. Staříček nebyl iný. Tež sa raz rano probral a na jazyku prdelačku! Obyčejny člověk si tu snovů chuť enom tak převalí na špičce jazyka a zají to nečim iným, naš staříček však ne. Byl to rázný chlap, a tož si hned dal poslať k řezníkovi a začal připravovať všecko potřebné na zabíjačku. Byl to Ferdův poslední den, ten další už mu měl býť osudným.

Tak sa stalo, jak staříček chcél, a na zítří bylo všecko nachystane, enem aby ta prdelačka z tého jazyka mohla jíť aj do žaludka a dál samozřejmě tež. Začínalo sa jako dycky z rana, byla to velká událosť, tož sa seběhli ludé z širokého susedstvjá, aby mohli byť nápomocni. Řezník byl obklopený zvědavými děckámi, keré mu rády asistovaly, ptaly sa na hlúpé otázky a za odměnu pak byly plaštěné syrovým střevem po hubě a nebo sa přežraly ováru. No mamy byly určitě celé šťastné, když jim přišly cele od krve a o chvilu málem bluly.

K susedovic byla tehdá přijedená tetka z města ai s děcky. Stali sa z nich fajnovi ludé v tém městě. Už aj zapomněli, jak to na dědině chodí, tož sa stará v bílém kolem promenádovala, enem tak daleko, aby viděla, ale zároveň bylo viděť ju. No a ta mladá, darmo mluviť… Tež sa brala pomáhať, děvčica, ale jakmile řezník chytal krev a zařval: „vyléť!“ tož chytla mu tu nachytanů krev a chrstla ju do trávy. To si možete sami představiť, jak sa naraz zastavil čas! Všeci čuměli a v řeznikovi by sa tej chvile asi krve nedořezal, to snaď ai z Ferdy přestalo na chvilu crčeť. No tož, co s vylétu krvjů, nechali to tak, ale mladů už k ničemu nepůšťali.

Řezník, to byl eště tehdá velmi vážený člověk, aspoň tu na dědině, tož když si poslal děcka, že na sucho nedělá, hnedkaj byla vytáhlá ta proklatá Juříčkova slivovica, co sa z ní staříček raz tak opil, že aj teho vodníka snad viděl. Ten deň sa s ňů nešetřilo, šak nebylo ani proč, zabijačka je enem raz do roka.

Tak sa stalo, že jak byl už řezník troška v ráži a kolem sa furt promenádovala ta městská nádhera v bílém, chytnul ju mezi nohy tu zkrvavenů ruků - dělal zrovna jelita - a bylo to, všeci chlapi sa mohli potrhať smíchy, ale tetka sa veleváženě urazila a do večera sa neukázala. Mysim, že na zabíjačku už tu nikdá nepřijela. Odpoledňa už sa ve velkem kotlu vařila staříčkova vysněná prdelačka. Stařenka sice cely deň lamentovala, že naraz, když si staříček usmyslí, všade tolika bordela, a Ferdoušek miláček, na kereho sa ani zle nesmělo podivať, šel pod nuž, ale tež už ji bylo na očách viděť to samé, co všeckým, keří kolem chodili, jak hladní psi – už by si aj dala.

Ale kdeže sa naraz vybral Beďa, staříčkův kamarád z dětství, kerý nikde nesměl chyběť, tož tu tež od rana s nimi popijal a cosi snád ai pomoh, aby sa neřeklo. Šel tajak všeci, okoštovať, esi už ta prdelačka není, ale jak byl taky celý rozjařený, tak celý ten kotel převratil a bylo po prdelačce!

Tož tak dopadlo to staříčkové honění snovéj chuti!