Na tacháči dvacet, ve vočích vytřeštěný výraz snaživce

Řídící story
2. díl
Po „obrovských jízdních zkušenostech“ s malým autíčkem a pak starým fáčkem a stálou jistotou, že neumím řídit, se mi opravdu nechtělo si jít sednout za náš dodávkový automobil.. Neřídila jsem tedy. Nepotřebovala.. A mimochodem myslím, že stále ještě nepotřebuju – asi nejsem úplně normální..

No, až mě zase „ruplo v bedně“ a řekla jsem si, že by to chtělo zase zkusit, než to zapomenu. A co kdybych to fakt někdy potřebovala, tak nastartuju 2,5 TDI jako třeba 1,1 benzin? A co ten fofrklacek na přístrojovce? A kde je šestka a jak je zpátečka? Vážně to chtělo pomocníka. Chudák autíčko by asi dostalo na frak bez předchozí konzultace znalého šoféra..

A tak jsem si to zkusila. Sranda. Co Vám budu povídat.. Děti se vzadu krčily a bály. „Mami to je divný, když sedíš za volantem“ „Co když se nabouráme“? „Jedeš po prostředku!“ atd…
Muž měl jiné hlášky – např. „Podívej se na otáčkoměr a spotřebu, ať víš, jak zařadit“ – tak to mě pobavil..než bych našla budík, už bych byla v poli s kukuřicí.. „Máš rozsvícená dálková světla“ – tak jsem musela zastavit, abych si vypnutí našla – no nenašla, musel mi to říct… Na silnici mi kladl na srdce, ať jezdím víc vpravo, tak jsem jela. Pak byly nějaké silniční nerovnosti – tj. na pravé strany silnice ďoury jako blázen… Žuchla jsem do nich a muž nadskočil nejen fyzicky, ale hlavně psychicky.. „No dírám se musíš vyhnout, tos je neviděla?“ Odvětila jsem, že říkal, že se mám držet vpravo – to už si ťukal na čelo… a řekl, že když nic nejede, tak je objet samozřejmě můžu. Jela jsem dál. Díra. Objíždím a najednou vedle mě auto a bliká a troubí a řidič si ťuká na čelo a kouká, div si oči nevykouká, co za blba sedí za volantem.. A důvod? No, jasně, dívala jsem se. Nic nejelo – naproti. Na zrcátka jsem si jaksi nevzpomněla..

Do kopce a do vrat chalupy přes ručku jsem se rozjela na potřetí. Pouštění spojky nebo míň plynu..nebo, že bych tu jedničku nedala? - prostě jsem jela dozadu.. A jelikož na to nemám nervy čekat, zda se to pak rozjede zase kupředu, tak jsem to zase zabrzdila a znovu… Nakonec jsem ten kopec vyjela. Jen motor řval a na display a spotřebu, příp. otáčky jsem se raději nedívala. A kdybych se dívala, skončila bych ve vratech

A parkování – nemusím asi ani psát… Ještě, že máme velkou zahradu. Přesná charakteristika by byla: metr přede mnou metr za mnou metr vedle mě. Blíž k zídce bych se dostávala těžko. To auto je prostě nějaký dlouhý a široký a nevidím dozadu když couvám. Když se kouknu do zrcátka na předním skle, nevidím zídku, ale vytřeštěná dětská očka s přáním, mami už to zabal..

Jo a to jsem psala, že zmiňovaná jízda byla 8km?