Absurdita - II. Zbraň, nosící smrt

II. Zbraň, nosící smrt





Jednoho krásného rána jsme se s partou rozhodli vyrazit na jistou neobývanou chatu v paralelní oblasti nejrůznějších jevů. V poslední době se tam prý dějí velice divné věci. Chtěli jsme zažít nějaké to dobrodružství, vytáhnout paty od počítačů, ,,podívat se do světa´´ , možná i trochu zemřít. Jednoduše jsme nevěděli do čeho píchnout po tom všem, co už jsme doma vidličkami propíchali. Všechen nábytek na kusy, koberce na kusy, zdi na kusy, dokonce i ty kusy byly na kusy. Přibližně takhle malé…. Bylo už zapotřebí něco s sebou dělat. Proto jsme se spěšně domluvili na nejbližším termínu konání onoho zájezdu na chatu. Čirou náhodou měli všichni čas už dnes, což bylo fajn, neboť se vše dozvíte ještě dnes bez nějakého ,,pokračování příště´´.



Náš výlet se měl takhle. Zřejmě lépe než jsme se měli my, neboť jsme neměli tolik peněz na útratu a vzhledem k tomu, že příběh není člověk, leč abstraktní slovo, tak se měl lépe než my. Jo a mimochodem nemusí pít, jíst a tak podobně. Abych to zkrátil, potřeboval bych na to nějakého spisovatele, který umí zformulovat dvoudenní příběh na pár řádků. Takového spisovatele však osobně neznám a proto se to pokusím co nejméně natahovat.



Dobrý den. Jmenuji se Ael Tifadeus. Přišel jsem Vám povyprávět o příběhu, jež se stal naší několika členné skupince, která se vydala do hrůzostrašných míst, abychom čelili nejrůznějším dobrodružstvím. Jednoho rána jsme se mikrobusem vydali do vzdálené vylidněné chatové oblasti známé pod názvem, Umírej a zemři. Dorazili jsme chvíli před západem slunce. Už od chvíle co jsme si udělali kafe, připravili noclehy a rozdělali láhve od alkoholu se nám něco nezdálo. Vzduchem vanul podivný obraz a smradlavý zvuk.

Nastal večer a okolí chat nasáklo temných pocitů. I chata, ve které jsme se usídlili se necítila příliš dobře. Snažili jsme se nevšímat silně působícího děsivého okolí, snaha však byla marná. Propadli jsme strachu a očekávání něčeho děsivého. Tma, obklopujíc každé stéblo trávy okolo, nenechala nikoho bez povšimnutí. Čekání na tohoto Gorgorota trvalo již několik chvil a nás už to přestalo bavit. Rozhodli jsme se, že pokud má něco přijít, přijde to a nebudeme to čekat. Láhve alkoholu se prázdnily a zábava rostla. Ve chvíli, kdy však nikdo nic nečekal… se nic nestalo. Pomalu jsme se ukládali ke spánku.



První kohoutí štěkání pootevřelo naše, alkoholem ulepená a ospalá víčka. První sluneční paprsky zasahovaly do kamarádových, rozespalých a ubohých očíček. Hned, jak jsem se vyhrabal z kutlochu, protáhl jsem své zatuhlé svaly. Krásné, překrásné ráno a dlouhá zábavná noc s přáteli. Jednoduše výlet, jak se patří.

Sotva jsem si zrekapituloval včerejší večer, když se najednou ozval děsivý, dunící, bláznivý, divně znějící a pronikavě křičící zvuk několika hlasů, vydávaných z několika úst zřejmě několika něčeho, co jsme nebyly schopni specifikovat. Abychom tak učinili, vylezli jsme všichni ven z chatky. Samozřejmě jsme se nepatřičně obávali zmiňovaných zvuků, a proto jsme se ozbrojili obušky uřezanými z trubek. Naskytl se nám překrásný pohled vycházejícího slunce. Ptáčci cvrlikali, vůně ranní rosy vanula vzduchem a v roušce slunečních paprsků se za kopcem vynořila stáda módně upravených zombie v oblecích. Už od prvního pohledu působili velice chytře se smyslem pro detail a chutí učit se novým věcem. Zřejmě kdysi hledávali práci, ale dnes… dnes prahli po krvi. Bylo to jasné, šli po nás. Stáda zombie už byla pár desítek metrů od chatového městečka. Byla jich ohromná spousta. Stovky… tisíce… možná i desítky… těžko říct takhle z paty. Nicméně na boj jsme se připravili srdcem i výzbrojí. V pěstech jsme svíraly gumové palice vyrobené z trubek. Byla to pro nás předem vyhraná bitva, přesto to však chtělo něco většího než jen pár trubek a proto jsme aktivovaly hlavní zážehové dělo o výšce patnácti metrů. Ty vedlejší měli pouze deset metrů a tak by byla jejich aktivace zbytečná.

Již se schylovalo k velkému boji a zombie už byli připraveni čelit našim trubkám, dělo na ně neudělalo moc velký dojem a tak jsme se rozhodli aktivovat dalších, vedlejších osm děl. Zombie z oho zřejmě neměli moc velkou radost, proto se rozhodli zkonstruovat středověký katapult během pár hodin.

Jejich rozhodnutí však bylo velice časově náročné a vzhledem k tomu, že jsme neměli času na zbyt, rozhodli jsme se jejich katapult napadnout našim hlavním dělem. Toto napadení bylo velice úspěšné, utrpěli jsme pouze drobné ztráty v hodnotě pár lidských životů a jejich středověký demoliční stroj byl zcela jistě a bez pochyby poškozen. V tu chvíli začala historická přestřelka mezi kamínky ze strany zombie a dělovými koulemi ze strany naší. Začali jsme získávat převahu a pomalu se nám navracel úsměv do tváře. Ten byl však změněn do vyděšeného výrazu nechvíli, kdy jsme za zády uslyšeli, jakési podivné mňoukání tvořeno nespočtem čehosi. Otočili jsme se a nevěřili vlastním očím, bylo to přesně to, čeho jsme se nejvíce obávali. Z lesu začala vybíhat nekonečná množství divokých prasat. Plátěné ploty roztrhali tak rychle, že jsme nestačili ani šest a dvacetkrát mrknout. Při šedesátém osmém mrknutí jsme již byly obklíčení prasaty a zombie. Možná, kdybychom méně mrkali a použili naše děla, nestala by se z našich početných nepřátel jedna obrovská prasečí zombie. Tato prazombie měla přibližně dva a dvacet metrů a šest centimetrů. Možná nějaký ten milimetr na víc, nehodlám tvrdit.

Dalo by se dokonce říci, že vektorový průsečík onoho stvoření činil takových, dobrých patnáct alfa těžnic. Abych vám lépe popsal již zmiňovanou zrůdu ve velikosti dva a dvaceti hobitů, tak musím konstatovat, že to nebude vůbec pěkné čtení. Nu což. Tento, tato, ono prazombie bylo celé porostlé mechem. Nekonečně páchnoucí smrad se linul pouští až do houští, který by se dal přirovnat devíti letům nevyměněných pilin pro křečka. Spousta z nás už omdlela, ale já se držel ještě na rukou, se skloněnou hlavou a pokrčenýma nohama. Tato zotročená poloha mi dala život neboť si zrůda myslela, že umírám. Nebylo tomu tak. V tu ránu, co se zrůda otočila a vydala se na útěk do někam, jsem využil taktické situace a skočil ji po noze. Vyšplhal jsem se ji až k hlavě a zarazil svůj mobilní telefon do jejího mechového krku. Pomocí hlavního zážehového děla, které mělo GPS navigaci na můj mobilní telefon jsem se pokusil aktivovat tak pitomé a protivné vyzvánění, které by zrůdu zabilo. Crazy frog pro mě byla jasná volba, volba, která byla účinná. Zrůda se svíjela a kroutila tak dlouho, dokud nepadne na zem a nezemře. Nepadla na zem a nezemřela, a proto se tam kroutí až do dnes.













Jaroslav Sladký

*Najdete-li v oblasti 98° 13' 21" Jižně a 5° 0' 12" Východně mechovou kesh-ku, kontaktujte mě prosím.