Když se nastoupí na poštu

Jirka se zadumaně díval přes okno v autobusu na vzdálenou velkou budovu, u které byla autobusová zastávka. Když autobus zastavil, vystoupil z něj a jeho zrak dopadl na velkou ceduli na střeše budovy: ČESKÁ POŠTA s.p.
„Tak doufám, že vykročím pravou nohou,“ pomyslel si a rázně si to namířil po chodníku směrem ke vchodu. Nebyl tu úplně poprvé. Už minulý týden se tu byl podívat a zdálo se mu, že zaměstnání na poště bude ideální.
Když došel až před schody vedoucí ke vchodu, spatřil, jak ze vchodu rychle vychází postava a míří přímo k němu. Byla mu povědomá a pak si vzpomněl, že toho muže viděl minulý týden u vedoucích v kanceláři. Muž ho také hned poznal a došel až k němu.
„Tak, ty jsi určitě ten novej, viď?“ oslovil ho hned.
„No, dneska zrovna nastupuju,“ odpověděl.
„Tak to nastupuješ do pěknýho bince. Co myslíš , že znamenaj ve zkratce támhle ty tři písmena?“ zeptal se ho a ukázal na tři velká písmena na horní části budovy.
Jirka se zadíval na trojici černých písmen: PPB
„To vím. To znamená poštovní přepravní budova,“ řekl.
„Správně, ale až na ten konec. Říká se taky poštovní přepravní bordel.“
„Aha. Tak teď už to vím.“
„Tady si užiješ, pokud tu zůstaneš nějakou dobu. Já mám vodedneška ošetřovačku, tak se uvidíme později. Jestli do tý doby teda nezdrhneš. Měj se a nezlom si vaz!“ rozloučil se a šel rychlým krokem směrem k zastávce, ale poté co zahlédl jedoucí poštovní Avii, tak jí začal stopovat a za chvíli do ní nasedl.
„No vida. Až budu mít uniformu, tak budu taky stopovat,“ řekl si a vyběhl schody. Pak stanul před vrátnicí, kde seděli dva strážní. Oba byli začteni do novin a také hrálo nahlas rádio.
„Dobrý den,“ pronesl nahlas.
„Dobrý,“ zahuhlal jeden ze strážných a koutkem oka přes noviny na něho pohlédl.
„Já tady nastupuju,“ ozval se po chvíli zase.
„Oba odložili noviny a přitrouble se na něho zadívali.
„Hm. Vědí vo vás?“ zeptal se jeden ze strážních.
„Ano. Vedoucí pan Franěk ví, že dnes přijdu.“
„Já zavolám nahoru.“
Strážný zvedl telefon a vyťukal na klávesnici několik čísel. Chvíli držel sluchátko v ruce, ale pak jej rezignovaně položil.
„Nějak to nezvedaj. Trefíte nahoru?“ zeptal se.
„Ano, už jsem tam byl.“
Oba se zase začetli do novin a on jako by pro ně přestal existovat. Zahnul tedy do chodby za vrátnicí a došel před větší schodiště. Po jeho vyjití se ocitl před velkými dveřmi, na kterých byl černý nápis: DODÁVACÍ POŠTA. Před nápisem bylo dopsáno slůvko NE. Pousmál se a stiskl zvonek vedle dveří. Nikdo se však v mluvítku neozval. Zazvonil tedy znovu. A opět nic. Chtěl zazvonit potřetí, když se u dveří objevil nějaký pošťák a ten vytáhl s kapsy klíč a jeho konec vsunul mezi zavřené dveře a po chvilce šťourání se ozvalo cvaknutí.
„Takhle se tady votevíraj dveře,“ řekl mu.
„Já tu jsem novej,“ sdělil mu.
Po otevření dveří se před ním objevila dlouhá chodba. Na jejím konci byl vchod do haly a k jeho sluchu dolehl spletitý hlasitý hluk, ve kterém bylo slyšet výkřiky i nadávky. Poněkud se zarazil a váhavým krokem se přibližoval k otevřeným dveřím kanceláře. Ještě dříve, než k nim stačil dojít, vběhl do nich od haly běžící rozčílený pošťák, který držel v ruce vlající dlouhou sjetinu papíru.
„Jak jste mi mohli natypovat dvěstě balíků!!“ zaslechl poté a když nakoukl do kanceláře, uviděl onoho pošťáka, jak mává sjetinou, přičemž dělá skoro pohyby jako nějaká gymnastka při cvičení ze stuhou. Přišlo mu to komické. Když se ten dotyčný vykřičel a zmizel se stále za sebou vlající sjetinou, konečně vkročil do kanceláře.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“ zeptal se ho ostře muž sedící za stolem, který byl z velké části zahalen cigaretovým dýmem.
„Já zde dneska nastupuju,“ odpověděl.
„Aha. Tak vás vítám,“ ozvalo se z již menšího obláčku kouře.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI.