Když se nastoupí na poštu-2

Jirka se posadil na židli u stolu a pozoroval, jak se vedoucí stále více noří do kouřového oblaku dýmu. Přitom si vzpomněl na ceduli na dveřích, která zakazovala kouření.
„Už jste byl na osobním?“ zeptal se po chvíli vedoucí.
„Ano.Všem mám vyřízeno.“
„To je dobře. Vidím, že jste úspěšně zvládl zkoušky,“ řekl a přitom se stále díval do nějakých papírů.
„Snad to úspěšně zvládnu i tady.“
Sotva to dořekl, vběhla do místnosti starší žena, která měla na obleku visačku z nápisem: Směnová vedoucí. Nestačil ani pozdravit a ona začala ze sebe chrlit slova jako kulometnou palbu.
„Matěj ještě nedorazil! Nemůžu se mu dovolat domů ani na mobila! Kde zase je! Nešel včera chlastat?“
V cigaretovém dýmu zahlédl, jak se obličej vedoucího protáhl, aby se pak ozvalo zakašlání, které trvalo celkem dlouho. Během něho ve tváři zbrunátněl a v jednu chvíli to vypadalo, že se dusí. Hned na to se zdálo, že kouř vyfukuje i ušima.
„Von určitě dorazí později,“ mínil poté.
„A co když bude vožralej?“
„Tak ho osobně vystřízlivím.“
„Mimochodem, Karel má taky vypito.“
„No, možná Karel ví, kde je Matěj. Třeba byl s ním.“
Směnová vedoucí něco zabrumlala, otočila se na podpatku a rychle vyšla z místnosti. Chvíli vládlo v místnosti ticho, které pak přerušil vedoucí.
„Nemá moc smysl, abych vám zde něco vysvětloval. Vše poznáte během praxe. Támhle je sešit. Tam se zapisujou příchody a vodchody. Tak se tam zapište.“
Jirka vzal do rukou sešit a zadíval se na zčásti popsanou stránku a překvapením povytáhl obočí. Na linkách bylo napsáno několik podivných jmen:
Lysoun
Špunt
Vigo
Fešák
Bidlo
„Tady jsou nějaký zvláštní jména,“ řekl, když si je všechna přečetl. Vedoucímu se opět protáhl obličej a vzal do ruky onen sešit. Zpozoroval, jak vytřeštil oči sotva si ta jména přečetl. Pak se opět rozkašlal a v obličeji zrudnul. Přitom mu z úst vypadla cigareta a ta mu zapadla za košili. To mělo za následek, že prudce vstal a rychle se jí snažil vytáhnout. Asi se o ní spálil, protože vyjekl. Nakonec se mu jí podařilo vyndat.
„Zatracená cigareta! Ti parchanti se mi podepsali svýma přezdívkama!“ vyhrkl ze sebe a vyběhl na chodbu. Pak byl slyšet jeho křik přicházející od haly.
Jirka zkoprněle seděl za stolem a zmocnil se ho pocit, že vstoupil do nějakého bláznivého filmu, což ještě umocňovaly občas po chodbě proběhnuvší a nadávající postavy.
„Kde je vedoucí?“ zeptala se směnová vedoucí, která vstoupila opět do místnosti.
„Zrovna někam odběhl,“ odpověděl.
„Už jste se zapsal?“
„No, on ten sešit popadl a někam s ním běžel.“
„No nic. Já vás k někomu přidělím, kdo vás zaučí. Pojďte.“
Vstal ze židle a sotva vstoupil na chodbu ozvalo se od druhého konce chodby:
„Jabadúúúú už jsem túúúú!“
Současně s tím uviděl poněkud nejistě jdoucí postavu, která svírala v každé ruce jeden kelímek s kafem.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI