Když se zabloudí-2

Z rokle se kromě šramotu ozývalo i souvislé nadávání. Martina, která, ač se snažila tvářit vážně, neubránila se úsměvu, když viděla, jak Kamil po čtyřech leze k ní nahoru. Vzápětí jí však úsměv ze rtů zmizel.
„Tady máš tu zatracenou mapu! Jen se teď na mě podívej, jak jsem se zašpinil. Teď jsem rozhodně na tom hůř než ty!“ vyhrkl ze sebe a zkoumavým pohledem se zadíval na svůj fotoaparát.
„No. Jen se podívej! Vodřel jsem si ho tady na straně,“ řekl naštvaně.
„Kdybys ho měl v pouzdru..,“ nedopověděla, protože ji přerušil.
„Kdybys tam tu mapu nenechala, tak se mi to nestalo!“
Další chůze lesem se odehrávala bez jakýchkoliv slov. Kamilův obličej byl zamračen a tu a tam nakopl spadlou šišku na zemi. Pak se náhle pro několik šišek shýbl a hodil je na před sebou jdoucí Martinu. A tři šišky ji zasáhly.
„Už máš zase roupy?“ zeptala se a obratem dvě šišky letěly na něho. Ale minuly ho.
„Vedle, jak ta bedle!“ smál se a přiložil si hledáček fotoaparátu k oku.
„To bude fotka. Martina se mě snaží zasáhnout šiškama,“ řekl jí a v hledáčku viděl, jak se rozmachuje. Postřehl, jak jedna šiška letí přímo na něho. Spoušť stiskl v ten okamžik, kdy celý hledáček skoro vyplňovala šiška. Pak pocítil, že zasáhla zpředu fotoaparát.
„Přímej zásah!“ zvolala.
„Vždyť si mně zasáhla čočku!“ rozkřikl se.
„Tak si tam neměl stát jako tvrdý Y.“
„Jestli bude ta čočka poškozená, tak se nedoplatím.“
„Tak sis neměl kupovat tak drahej foťák!“
„Ty jsi ho taky chtěla. Tobě se taky líbil.“
„Líbil, ale za tu cenu jsem nechtěla, aby sis ho kupoval.“
Jejich vzrušenou debatu ukončil pohled na větší skálu, která byla zajímavě tvarovaná. Kamila hned zaujala a vyfotografoval ji.
„Hele. Dá se na ní vylízt. Trochu se rozhlídnu. Zdá se, že jdeme díky tobě zase úplně blbě,“ mínil a hned na skálu lezl.
„Až si natlučeš kokos, tak si nestěžuj,“ řekla mu a sledovala, jak leze zdárně až na vrchol, kde se rozhlédl a pořídil několik fotografii. Když se však snažil slézt, náhle mu to nešlo. A asi metr nad zemí se neudržel, což mělo za následek, že sjel po skále a dopadl na svou zadnici. Pak se chytl za koleno, které si také odřel.
„A je to. To si zase někam lez, kams neměl!“ ozvala se Martina, zatímco on skuhral.
„Viděl jsem zastávku vlaku. Musíme se dostat za tuhle skálu a pak přes potok,“ řekl po chvíli. Oba tedy prošli kolem skály a pak přes vysokou trávu, která pokrývala svah, došli k potoku.
„Ten potok je širokej. Tím se mi nechce teda brodit,“ ozvala se hned.
„Podívej. Támhle je lávka.“
„Vypadá nějak divně. Je prohnutá.“
„Ta vydrží, neboj,“ zkonstatoval a rychlým krokem k ní vykročil. Za okamžik stáli před lávkou.
„Ta je ale ouzká,“ řekla znovu.
„Neboj. Pojď za mnou a drž se mě za ruku.“
Lávka se rozkývala, sotva na ni vstoupili. Pomalými kroky došli až do jejího středu.
„No, vidíš, ještě pár kroků a jsme na druhý straně…,“ sotva to dořekl, ozvalo se mohutné rupnutí. Ve zlomku vteřiny se ozval dvojitý výkřik, po kterém následovalo mohutné šplouchnutí.
„To byl teda blbej nápad, jít na tu lávku!“ rozkřikla se Martina sedící ve vodě.
„Ježíšmarjá. Můj foťák!“ vyhrkl zděšeně.
„Ten tě zajímá nejvíc, co!“
„Není vodotěsnej!“
„Moje bota. Chyť ji nebo uplave!“ křičela a do toho všeho se ozvalo houkání, protože do zastávky vjížděl vlak.
Vlak se po krátkém zastavení zase rozjel. Ke kolejím zároveň běžely dvě mokré postavy, které když zjistily, že vlak nestihnou, pustily se do hlasité hádky.
KONEC