Ve vlaku.

Pavel se rozhlédl po nástupišti, u něhož stál připravený vlak. Vykročil k jednomu z vagónů. Náhle ho předběhl muž, který měl na zádech velký batoh, který se mu otřel o jeho obličej, což především pocítil na nose.
„Sakra, kam se ženete? Ten vlak vám neujede!“ vyhrkl na majitele batohu.
„Pardon, ale měl by jet za dvě minuty,“ zněla odpověď.
„Tak to vám jdou asi špatně hodinky. Je teprve čtvrt a jede až v půl.“
„Tak to jdou asi špatně vám. Je za dvě minuty půl.“
„Cože?“ vyhrkl Pavel překvapeně a upřeně se zadíval na své hodinky. Pak pátral po hodinách na nástupišti a na nich spatřil, že bude skutečně za chvíli půl.
„Zatraceně! Zase se zpozdily,“ zamumlal a rychle došel ke stupátkům. Po nich mezitím stoupal muž s batohem. Ten však vzápětí uvázl ve dveřích nad posledním schůdkem. Pavel obličejem opět narazil na batoh, až málem spadl nazpět. Na poslední chvíli se chytil otevřených dveří.
„Sakra, co je!?“ zeptal se naštvaně..
„Já jsem se nějak zasek. Strčte do toho batohu!“
„Co to máte za pitomej batoh!“
„Co urážíte můj batoh?“
„Já jen konstatuju!“
„Tak sakra zatlačte! Za chvíli ten vlak pojede!“
Pavel tedy pravou rukou zatlačil do batohu, ale nemělo to žádný efekt, což ho pěkně naštvalo.
„Co v tom batohu proboha máte?!“ zeptal se naštvaně.
„Jen pár věcí. Tak se pořádně zapřete. Za chvíli pojedeme.“
„Já se na vás vykašlu a nastoupím jinde!“
„Moment. Já si ho sundám. Přidržte mi ho prosím.“
„Taky vás to mohlo napadnout dřív.“
„To bude dobrý. Já už se párkrát takhle zasek.“
„To je teda úžasný,“ mínil Pavel. Když si muž stáhnul batoh z ramen, tak jeho tíha se přenesla na něho. Vzápětí ztratil na stupátkách rovnováhu, načež následoval pád na nástupiště. Sotva se vzpamatoval, tak ležel na zádech a na sobě měl batoh, který mu váhou připomínal mlýnský kámen.
„Zatracenej batoh! Já vám ho vomlátím vo hlavu!“ rozkřikl se vzápětí Pavel a skulil ho ze sebe.
„Co tady vyvádíte?“ zeptal se jich výpravčí, který k nim došel a poněkud výhružně pohyboval výpravkou.
„Já nic. To tenhle maník a ten jeho batoh,“ zkonstatoval Pavel.
„Nastupte si. Už má vlak zpoždění!“ řekl výpravčí a tak oba rychle nastoupili do vagónu. Pavel rychle procházel vagónem a nakukoval do každého kupé, kde se ne moc přívětivě tvářili cestující. A to ho hned odrazovalo od zeptání se, zda je v kupé místo, i když bylo. Nakonec došel ke kupé, ve kterém seděla jen starší žena. Na klíně jí seděl malý psík.
„Je zde volno?“ zeptal se a psík se hned rozštěkal.
„Jo, samozřejmě. A nebojte se, to von jen tak štěká,“ zněla její odpověď.
Sotva se usadil na protější sedačce, psík se na klíně vztyčil a než se nadál, skočil na něho.
„Bertíku!“ vyjekla žena a hned vstala a oběma rukama uchopila psíka. Vtom se vlak dal do pohybu a žena i s psíkem mu dopadla do klína. Pavel zkoprněle protáhl obličej a zmocnilo se ho zlé tušení, že se ještě určitě něco ve vlaku semele.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI