Když se příjde na chatu-2

Větev, po které Martin lezl, se stále víc ohýbala. Dolezl skoro až k ostnatému drátu na plotě a chystal se přes něho přelézt. Ve stejný okamžik však zavál prudce vítr. Větev se pod jeho vahou ještě více ohnula. Přitom zaslechl praskání. Než se nadál, padal i s větví na zem. Současně s tím se zablesklo a hned poté zahřmělo.
„No, to se ti teda moc nepovedlo!“ ozvala se Dana, zatímco on se za nadávání vztyčil ve vysokých kopřivách, aby poté z nich bleskově vyběhl.
„Jaúú.. zatracený kopřivy,“ naříkal.
„Já ti říkala už dávno, abys je vysekal. Začínáme mít kolem zahrady džungli.“
„To budu mít puchejřů!“ úpěl.
„Nestěžuj si. Nebudeš mít aspoň revma.“
„Kdyby se to stalo tobě, tak ječíš jako Viktorka.“
„Radši rychle přemejšlej, jak se dostaneme do chaty. Za chvíli bude lejt jako z konve!“
Martin vytušil, že jestli rychle nějak nevnikne do chaty, budou blesky létat i od Dany. Ostnatý drát na plotě ho od dalších pokusů odradil. Pak ale dostal nápad a rozeběhl se rychle k sousední zahradě. Za okamžik vylezl na plot, který neměl ostnatý drát.
„Co tě to zase napadlo?“ ptala se ho hned Dana.
„No co? Plot mezi naší a jejich zahradou nemá vostnatej drát,“ odpověděl jí a zdárně přelezl do zahrady.
„Škoda, že tě to nenapadlo hned.“
„Tebe to taky nenapadlo,“ řekl a proběhl zahradou k plotu, za kterým byla jejich zahrada. I přes něj zdárně přelezl a seskočil. Vzápětí se skoro napíchnul na rajčatové kůly. A jeden z nich zlomil.
„Kams to zase spadnul!“ vykřikla Dana.
„Nic moc se nestalo,“ snažil se jí uklidnit.
„Hlavně tam nehamtej!“
„Už jsem pryč.“
„Vopravdu ty jsi hrom do police!“ zahartusila, přičemž ve stejný okamžik dunivě zahřmělo a začalo pršet. Martin co nejrychleji doběhl k zadní části chaty, kde bylo pootevřené okénko do záchodové místnosti. Přímo pod ním byl postaven sud, který byl zakryt dřevěnou deskou. Vylezl na ní. Pak se postavil a snažil se okénko otevřít. To se mu sice zdařilo, ale ve stejný okamžik deska nevydržela jeho váhu. Ve zlomku vteřiny se propadl do nitra sudu a to tak rychle, že nestačil ani vykřiknout. Pak si plně uvědomil, že stojí víc jak po pás ve vodě.
„No, to snad ne! To se vopravdu může stát jen tobě! Ty jsi normální pechfógl!“ vyjekla Dana, která se marně pokoušela rozevřít deštník.
„Ten deštník, co jsi mi dal k narozeninám, zase nejde rozevřít!“ hartusila dále, zatímco on vylézal ze sudu, aby se poté riskantně postavil chodidly na okraj sudu. Hned na to vlezl do okénka. Když byl polovinou těla vevnitř, tak uvízl. Chvíli bezmocně strnule v této poloze zůstal. Venku déšť zesílil a současně zesílil i hlas jeho manželky. To ho přinutilo k prudkým pohybům, následkem čehož za okamžik viděl rychle se blížící záchodovou mísu.
Pak chvíli seděl před záchodem na podlaze a držel se za hlavu. Poté, co se vzpamatoval, vyběhl na verandu. Našel klíče od chaty i od zahrady a po odemknutí vyběhl ven, kde hustě pršelo. Když doběhl k vrátkům, naskytl se mu pohled na zcela promočenou a naštvanou Danu.
„Tak jsem to nakonec zvládl!“ řekl jí.
„Právě mi volala sousedka. Vytopili jsem jí! A tys byl poslední, kdo byl v koupelně!“
KONEC