Zábava pro pitomce

Na vojnu jsem nechtěl, ani kdyby čert na ďáblu jezdil. Z představy zelených maskáčů a těžkých kanad se mi dělalo nevolno, z pušek a samopalů jsem již omdléval úplně. Nebyl jsem žádný rusofil ani podobný –fil, když už na to přijde řeč, proto není divu, že jsem se snažil, seč jsem mohl, abych dostal modrou knížku. Mé úsilí bylo doslova nelidské.
V den odvodu jsem se upravil tak, abych vypadal jako příslušník Domova pro postižené občany a vydal jsem se do akce. Aby toho nebylo málo, místnost s odvodní komisí se nacházela ve sklepě podezřelého domu, který byl značně ošuntělý a zpuchřelý. Když jsem vstupoval, očekával jsem zubožená těla visící na hácích a strašlivý řev muže mučeného elektrickým proudem. Dole panovalo přítmí ozařované leda tak dvěma žárovkami. V jejich ubohém světle jsem spatřil výkvět společnosti, který měl projít brannou povinností a v případě nebezpečí bránit naši vlast. Myslím, že tito životní ztroskotanci by neubránili ani sebe, natož naši zemi. Usadil jsem se na křesle a trochu se nahrbil, abych působil co nejmenší pozornost.
„Hej ty, nemáš cigárko?“ houklo na mě něco. Míval jsem v dětství osm dioptrií a i teď špatně vidím ve tmě, takže mi trvalo poměrně dlouho, než jsem si všiml obrysu v rohu místnosti. Cikán mě upřeně pozoroval bělmem svých očí, ale nutno mu přičíst, že vypadal jako nejrozumnější a nejvzdělanější člověk z celé chásky, která se tu sešla.
„Ne, pardon, omlouvám se, ale já nekouřím.“
Zahučel pár romských nadávek, ale ztichnul a dále se věnoval čištění nehtů. Dva kluci naproti mně se smáli, jako by požili extra velké množství marihuany. Možná to tak skutečně bylo. Seděl jsem a ani nedutal. Přišlo ještě pár dalších adeptů, většinou přerostlých kulturistů s šišatými hlavami a nízkým čelem nebo podivuhodně zkroucených chlapců, u kterých bylo naprosto jasné na první pohled, že jsou nebezpeční už při vaření, natož kdyby v rukou drželi ruský kalašnikov. No jo, to je ta naše vojenská správa. Najednou se rozletěly dveře a nebezpečný hlas začal vyřvávat jména jako na stadióně.
„Mužik, Jánský, Mikulecký,…“.
Krčil jsem se v rohu. Zmínění museli vkročit do malé předsíně, kde byla sestra, svléknout se a nechat se změřit a zvážit a podstoupit všechny možné další odporné věci včetně nachcaní do lahvičky. Konečně jsem přišel na řadu já, zle jsem byl tísněn dvěma ramenatými chlapci.
„Tričko dolů.“
Kluk přede mnou se svlékl.
„Sto devadesát osm centimetrů, sto pět kilo,“ houkla bába, která měla tolik vrásek, že musela být mladá ještě v době, kdy se potopil Titanic. Mladý muž spokojeně přikývl, otočil se a vrazil do mě tak, že jsem málem odletěl mezi další posedávající hochy. Takového chudáčka jako jsem byl já, zkrátka přehlédl.
„Teď vy.“
Odhalil jsem své ubohé tělo. Něco velkého za mnou se uchechtlo. Podíval jsem se a musel jsem si zkroutit krk až úplně nahoru, abych na to monstrum viděl. Hledělo na mě něco podobného panu Hydeovi, když se změnil v Jekkyla. Nebo je to naopak? Není to jedno?
„Sto sedmdesát sedm, šedesát tři kilo. Naplnit lahvičku.“
Samozřejmě jsem byl na záchodě ani ne před pěti minutami. Vrátil jsem se tam zpět, zamknul se v kabince a zoufale jsem zkoušel všechny možné úkony, abych učinil to, co mi nařídila. V hodině dvanácté mě dokonce napadlo, že bych do lahvičky nalil svůj čaj. Barva byla podobná a vůně ne o mnoho lepší. Když jsem se po patnácti minutách vracel zpátky do čekárny, černovlasý kluk se na mě usmál.
„Nejde co? Jo, raketa není vždycky nabitá.“
Uplynula zhruba hodina, naplnil jsem lahvičku a odevzdal jsem ji. Sestra se na ni podívala a s opovržením ji vylila do umyvadla.
„V pořádku,“ zahučela jako motor starého kamionu. Vyjeveně jsem na ni koukal. Takové snažení a je to pryč. Ve vedlejší místnosti se uvolnila místa, takže jsem hned jedno obsadil, protože se zde chystalo video a myslel jsem, že se na něco pěkného podívám.
„Těšte se kluci, to je něco pro vás,“ zabručel ramenatý seržant na dva sportovce, kteří se předtím měřili zároveň se mnou. Oba vypadali, že by Šebrleho strčili do kapsy. Usmáli se na seržanta drsňáckými úsměvy, čekal jsem, kdy shodí kalhoty a nastaví prdel. V televizi zahrála znělka. Od první minuty po obrazovce běhal nějaký šílenec a kosil samopalem všechno, co bylo v dohledu. Včetně vietnamských žen a dětí. Přitom se tvářil jako neústupný zastánce spravedlnosti. Oba kluci ječeli nadšením a vzrušeně debatovali. Pár méně nadšených vychrtlých mladíků se krčilo v opačném rohu. Najednou televize vypadla a místo obrazu poskakovaly jen černobílé čáry. Ti dva dál ječeli, zřejmě si mysleli, že hlavní hrdina znázorňuje nabourání do počítačové sítě KGB. Znechuceně jsem zakroutil hlavou.
„Nejede to,“ řekl jeden z kulturistů seržantovi, když se zase objevil.
„To je stará ruská technika,“ zasmál se voják, rozmáchl se a udeřil do televize pěstí. Obrazovka blikla a zabiják to znovu rozjel na plné čáře.
„Chelsey,“ zavolal doktor mé jméno. Tak teď to přišlo. Má chvíle. Rozhodující okamžik, kdy musím hrát toho největšího idiota na světě. Nezaručené zprávy v kuloárech tvrdily, že se všichni musí svléct před komisí do roucha Adamova. Někteří říkali, že doktorka, která je vevnitř, je tak vnadná, že nikdo nevydrží dlouho její pohled. Vešel jsem dovnitř a spatřil obstarožní bábu s pivním břichem a převislými očními laloky.
„Sundejte si triko,“ nařídila. Nikdo jiný z celé komise nevypadal, že by měl o mě zájem. Bába mě prohlédla, prohmatala, nařídila mi dřepnout si a vzápětí mě vzala ke stolu, kde jsem měl číst písmena ukrytá v šílené změti čar a přímek.
„Moje chvíle,“ zašeptal jsem si pro sebe a nepatrně jsem se pousmál. Začal jsem číst, co mě napadlo.
„M, A, O, C, E,“.
„Takže to by vám šlo, všechno dobře,“ řekla bába nezúčastněně. Vytřeštil jsem oči, ale nevydal ani hlásku.
„Máte akorát alergii, jinak vše v pořádku. Můžete jít. Počkejte venku, než vás zavolají.“
Zkroušeně jsem vyšel do čekárny, kde se mě nedočkavci vyptávali, jaké to je. Jen jsem si sedl a zabořil hlavu do dlaní. Z toho usoudili, že jsem byl obětí nějakých fyzických trestů a téměř se třepali strachem. Jen kulturisti dále hleděli na televizi. Lidí pomalu ubývalo, až to dopadlo tak, že jsem zůstal jen já a ještě jeden mládenec.
„Chelsey,“ zavolal mě do jiné místnosti mladý voják. Seděl za psacím strojem, který připomínal jadernou bombu z druhé světové války a pozoroval mě přes obroučku šamanských brýlí.
„Jméno Chester Chelsey. Narozen?“
„Ve Frýdku-Místku,“ odpověděl jsem pravdivě.
„Nedělejte si fóry,“ zamračil se voják. „Narozen?“
„Ve Frýdku-Místku,“ rozhodl jsem se zastávat pravdu do strhání těla.
„Kriste pane, ale kdy chlape?“ zařval voják. Nadiktoval jsem mu datum. Předal mi papír, na kterém jasně stálo, že jsem schopen vojenské služby. Pohlédl jsem na vojáka ublíženým pohledem.
„Nespravedlnost, nespravedlnost. Ještě se uvidíme,“ zamručel jsem. Znechuceně jsem odešel.

O měsíc později jsem v ruce držel modrou knížku. Zproštěn vojenské služby, stálo tam. Ti idioti zapomněli na papíry od očního lékaře, ve kterých se psalo, že trpím šilháním, rozdvojeným viděním a navíc špatně vidím ve tmě. Jeden z doktorů se mě neustále snažil přesvědčit, že bych mohl jít k letectvu, kde mi neuškodí alergie a nebudu se účastnit nočních letů. Děkuji, ale nechci. Zatímco se kulturisti honí na překážkách a vzrušeně vrhají granáty na umělé figuríny, já si válím šunky doma, čtu pacifistické knížky a největším vzrušením pro mě je, když si vyhoním péro.