Když se koupí auto-3

Evžen se začal kousal do rtů. Přitom ve zpětném zrcátku postřehl naštvaný výraz manželky Martiny, která tlačila auto spolu s Bartovými.
„Už byste si měli pořídit nějaký nový auto. Tohle už má svý vodježděný,“ ozval se pan Bart.
„Já vím. Už vo novým autu uvažujeme,“ odpověděl a pohlédl do bočního zpětného zrcátka, ve kterém zahlédl jejich nový automobil, který stál u okraje ulice.
„Já zkusím nastartovat!“ zvolal a otočil klíčkem v zapalování. Ozvalo se delší zarachocení, po kterém motor naskočil.
„Je to dobrý! Startuje!“ vykřikl šťastně.
„Díky za pomoc,“ poděkovala Martina a hbitě nasedla do auta. Hned nato se velkou rychlostí rozjeli ulicí.
„Já bych do toho kop! Šaškujeme tady v tomhle vraku a támhle nám stojí funglnový fáro!“ rozčílil se Evžen.
„Objedeš to a vrátíš se!“ řekla Martina rozhodně.
„To tady budeme jezdit kolem dokola po sídlišti jako pitomcové a to jen kvůli tomu, že máš fobii z toho, aby někdo neviděl naš nový auťák!“
„Já žádnou fobii nemám. Jen racionálně uvažuju.“
„To je vopravdu pitomý uvažování. Támhle tou ulicí se dostaneme zpátky.“
Zanedlouho se ocitli na dohled paneláku, ve kterém bydleli. Oba si navzájem vyměnili vyčítavé pohledy. Poté zahnuli do ulice, kde bylo zaparkované jejich nové auto.
„To snad není pravda. Támhle ještě stojí Bartovi!“ zvolala Martina.
„Já už na ně kašlu!“ vykřikl.
„To chceš, aby nás viděli!? Budou nás považovat za blázny!“
„Já si jako blázen stejně připadám!“
„Ten Barta je stejně ukecanej jako vona,“ zkonstatovala.
„Zajedu támhle za ty popelnice. Už nikam v tomhle nejedu!“ řekl rozhodně a zaparkoval auto za popelnicemi. Uběhlo několik minut a Martina zpoza popelnic pozorovala, kdy Bartovi odejdou pryč.
„Už konečně jdou!“ zvolala a oba rychle z auta vytáhli zavazadla. Obtěžkáni si to namířili k novému autu.
„Takhle šaškuju naposledy!“ pronesl Evžen, když zasedl za volant.
„Nic tak hroznýho se zase nestalo,“ řekla mu.
„Zapomeň na to, že pokaždý, když někam pojedeme, budeme takhle za bukem přestupovat!“
„No, až někdo závistivej ti poškrábe auto, budeš nadávat jako špaček.“
„A kdo by to asi dělal? To se klidně může stát i tady a nejenom na parkovišti před našim panelákem!“
„Tak už prosím tebe jeď!“
Za okamžik se rozjeli a Evžen spatřil ve zpětném zrcátku automobil, ve kterém jeli Bartovi.
„Jen tak pro zajímavost, za námi jedou Bartovi,“ konstatoval.
„Tak na to šlápni!“ řekla mu Martina a v sedačce se přikrčila.
„Za támhletou křižovatkou se za náma jen zapráší,“ sdělil jí a sešlápl pedál. O chvíli později vjel na křižovatku. Ve stejný okamžik zprava na křižovatku vjelo jiné auto. Ozvalo se kvílení brzd, pak rána a po ní následovala druhá. Když se oba vzpamatovali, viděli ze strany do nich nabouraný automobil, ve kterém seděli sousedi Horáčkovi a zezadu do nich narazili Bartovi.
„Ty blbče! Proč jsi jel tak rychle!“ vpálila mu Martina.
„Ty jsi chtěla, abych jel rychle!“
Hned poté všichni vystoupili. Sousedé a zvláště Bartovi užasle hleděli, do koho to nabourali a vzápětí naplno propukla sousedská hádka.
KONEC