Ze života puberťáka

29. října
Jmenuju se Jim Armand a tohle je první den, kdy si píšu deník. Musím to udržet v tajnosti, protože kdyby se o tom dozvěděla ségra, rozhlásila by moje soukromý věci po celý škole a byl bych navěky znemožněněj. Mimochodem, moje ségra se jmenuje Uršula. Je to děsný jméno, ale přeju jí to z celýho srdce. Jenom si ji nesmím moc naštvat, jelikož má plno sexy kámošek. Jenom nechápu, jak se s ní můžou bavit. Uršula je totiž neuvěřitelně šeredná.
Dneska jsem zjistil přímo katastrofální věc. Ráno sem se nenápadně mrknul do zrcadla. Nenápadně proto, aby to nezmerčila matka, protože by mě hned obvinila, že se šlechtím jak holka. Ale k věci. Tak sem teda kouknul do zrcadla a objevil sem, že mi na bradě raší uhrák. Je to hrůza, nevim, jak se budu moct zejtra ukázat ve škole. Kazí mi to moji drsnou image. Odpoledne rodiče usoudili, že se flákám, a tak mě donutili uklidit si pokoj. Sem snad nějaká uklízečka? Navíc se teď v těch uklizenejch věcech nevyznám a nemůžu nic najít. Nakonec mě otec přiměl se učit. Tím už mě fakt naštval, takže sem si zapnul rádio a až do večera sem se tvářil, že se šprtám. Svým mistrným předstíráním sem si naklonil rodiče a moh sem v noci koukat na telku. Zrovna sem stihnul Počasíčko. Kdyby věděli, co sleduju, asi by mi to nedovolili, ale voni už v devět spěj jak dvě polena a ségra se bojí vystrčit nos z pokoje, abych neviděl, jak hnusně vypadá s tim krémem na obličeji, takže to je v pohodě.
30. října
Tak tohle je strašný! Přes noc se můj uhrák aspoň třikrát zvětšil a přidalo se k němu asi pět dalších. Přemejšlim, že nepůjdu do školy, ale rodiče mě hlídaj, takže se budu muset jít ztrapnit. Hlavně aby mě neviděla Sára. Vona se mi totiž hrozně líbí, ale pochybuju, že ví o mojí existenci. Prozatím se musim spokojit jenom s tichým obdivem, ale mám naději. Sára je Uršulina kamarádka, takže až bude mít ségra dobrou náladu, zkusim ji ukecat, aby nás seznámila. Jenže s tim musim počkat, než mi zmizej všechny beďary. Kdyby mě viděla takhle, akorát by zařvala a utekla.
Ve škole to taky nestálo za nic. Učitelka na bižuli mě vytasila, a vzhledem k tomu, že moje znalosti o šutrech jsou mizivý, dostal sem čtverec. Dost se děsím toho, co přijde, až to zjistěj rodiče. Zbytek dne sem strávil u počítače. Hrál sem webgame.
31. října
Po probuzení mi došlo, že dneska píšem z matiky. Na tu sem absolutně levej, takže sem se matce snažil namluvit, že mám malárii. Bohužel to prokoukla. Jediný plus na dnešku je, že ty uhráky sou míň vidět. Pokusím se na obědě okouzlit Sáru.
Na těláku to bylo děsný. Nedokázal sem udělat shyb. Naše bodrá tělocvikářka mě poplácala po zádech až sem upad a řekla mi, že sem bačkora a mám posilovat. Moc optimismu mi to nepřidalo. A ještě ke všemu sem nemoh najít Sáru. No nic, tak to zkusim zejtra.
Když sem přišel domů, ve sklepě sem vyhrabal otcovy starodávný činky. Je div, že držej pohromadě, ale radši s nima nebudu moc klepat, nebo se rozložej. Ňákou chvíli sem na ně čučel a smiřoval se s tím, že je budu muset zvednout. Po deseti minutách pozorování sem jednu chytil a chtěl ji zdvihnout. Moc se nedařilo. Prozkoumal sem, jestli není přilepená nebo do toho stolu nevrostla. Nic z toho nebyla pravda, a po chvíli úsilí a tvrdý práce se mi povedlo jednu zvednout. Několikrát sem to zopakoval a už v deset jsem zmoženě padnul do postele. Škoda, že v ní se mnou nebyla Sára, to by se mi usínalo daleko líp.
1. listopadu
Tohle je nejúžasnější den mýho života. Na obědě sem zamířil k Sáře. Sice jsem přitom zakop a moje polívka vystříkla na našeho poloslepýho dějepisáře Vomáčku, ale nikdo to nezaregistroval. Naštěstí jsem stihnul zdrhnout dřív, než si mě Vomáčka všimnul. Pak sem si přisednul k Sáře a jejím kamarádkám. Celkem dobře sme si pokecali a nakonec sem ji doprovázel domů. Nevím, čím sem ji zaujal, ale celou dobu koukala jenom na mě a smála se všem mým vtipům. U jejího baráku sem se jí zeptal, jestli by nezašla do kina a ona souhlasila. Možná nejsem tak odpornej, jak si myslim, protože to vypadá, že sem se jí líbil už dřív. Nemůžu se dočkat, až ji zase uvidím!