Když se daří...

Určitě jste to už někdy zažili. Ráno jste se probudili a zjistili jste, že přijdete pozdě do práce, nemohli jste najít boty, ačkoliv jste si jisti, že musí být tam, kam jste je včera odložili. Takže běháte po bytě a říkáte si: „No přece nepůjdu v ponožkách!“ ale v nejlepším případě to dopadne tak, že získáte ještě půl hodiny zpoždění, načež najdete svou obuv, jak se vám drze pošklebuje zpod gauče, eventuelně z vitríny s porcelánem po babičce. Ovšem na přemýšlení nad tímhle záhadným úkazem není moc času, protože šéf už si určitě libuje, jak vám za ten pozdní příchod vynadá.
Po dohledání všeho důležitého vystřelíte jako raketa směr zaměstnání. Je-li léto, máte docela štěstí a může vás postihnout jedině bouřka, nejhůř krupobití. Pak sice budete k té špatné náladě i mokří, ale to oblečení nějak uschne. V zimě si však na vás počasí dokáže pořádně smlsnout. Jakmile vystrčíte nos ze dveří, jste obřím poryvem větru zase odfouknuti zpátky a s vámi putuje nejméně metrák sněhu. Poté, co se propracujete ven, čeká na vás další nemilé překvapení v podobě náledí. Ale v polovině cesty už máte nějaké ty zkušenosti a tak se ladně, s elegancí vám vlastní, a také s četnými modřinami a bolavým tělem dokloužete až k pracovišti. Pokud jste slabší povahy, tak se raději jen doplazíte, ale tak jako tak jste na dorazili.
Na místě si od vedoucího vyslechnete delší přednášku na téma „Kolik je třeba strhnout z platu nedochvilným zaměstnancům“ a potom už usednete k počítači. Ten se na vás asi taky rozzlobil, nebo si s ním minimálně někdo pohrál, takže funguje extrémně pomalu a vy nejste při nejlepší vůli schopni nic udělat. Na konci směny se už jen útrpně krčíte před monitorem a občas ťuknete do klávesnice, abyste vypadali zaměstnaně.
Konečně můžete opustit pracoviště a mizíte domů. V zimním období spíš jedete, protože ten zatracený led tam prostě bude, aby vás co nejvíc rozčiloval. Pět nebo šest Svědků Jehovových, kteří si myslí, že jste vhodný adept pro jejich víru, je pak smeteno stranou, jelikož jednak na ně vůbec nemáte náladu a jednak před nimi nestíháte brzdit. A asi ani nechcete. Doma sebou už jenom praštíte do postele a modlíte se, aby ten den už skončil.
Ale když to vezmete z druhé strany, mohlo to být horší. Všechno mohlo být na svém místě, mohl jste přijít včas, ale taky vás mohlo srazit auto někoho, kdo jel pozdě… a určitě byste si neužili tolik legrace. A nakonec si před usnutím pomyslíte: „Aspoň to dneska nebyla nuda…“