Tma, vězení, pojišťovací podvody.

Baterka co ....
Ráno jsem se rozhodl, že pojedu na kole.
Bylo hezké počasí, tak mi nic nestálo v cestě.
Vlastně stálo, kolo je ve sklepě a tam se docela bojím.
Od povodní tam nejde světlo, smrdí to tam a dost se tam krade.
To znamená, že někdo tak činí a já se bojím na něj natrefit.
Uvažuji o tom, koho bych pro kolo poslal, ale nikdo tu není.
Přemýšlím, kdy a proč se loupí. Krade se většinou, když se nikdo nedívá, tedy ve tmě.
Tím pádem sklep je živnou půdou pro tuto činnost.
Když by tam světlo bylo, kradlo by se míň, možná vůbec.
Napadá mne, že když vezmu baterku s sebou, nebude mi nic hrozit - zlé činy se ho bojí.
Jdu tedy do kredence, kde máme schovanou baterku pro všechny případy.
Jdu k výtahu, sjíždím s ním do suterénu, vystupuji do tmy, zapínám baterku a tma tmoucí.
Výtahové dveře se zavírají, někdo ho navíc přivolává.
Tápu po tlačítku k přivolání, nemůžu ho nalézt.
Uvědomuji si, že tlačítko bylo nahrazeno zámkem, který mám doma.
Volám haló haló, nikdo se mi neozývá.
Přemýšlím, zda mne někdo bude postrádat, do práce nechodím, manželku nemám, kamarády jakbysmet.
Z toho vyplývá vážná obava, že zde budu asi dlouho.
I stalo se tak.
Do sklepa nikdo nechodí, co by tam taky pohledával.
Jsem tady odhadem asi měsíc.
Trošku jsem si přivykl na tmu.
Bojím se, ale co mi zbývá, jsem tu.
Mám docela velký hlad, tápu ve tmě, nalézám nějaké zavařeniny.
Nevím, jak jídlo vypadá, ale jednou jím kompot, podruhé čočku, jindy se po jídlu motám, to když je zkvašené, to jsem pěkně nadmutý a mám větry.
Najednou slyším otvírání výtahových dveří, běžím tedy k nim.
Ten, co sjel dolů, není moc komunikativní, něco řve o bezdomovcích a přibouchává dveře, odjíždí.
Zase jsem tu sám.
Za hodnou chvíli slyším štěkot psa, řev: ruce vzhůru.
Proč bych měl tak činit, nechápu toto přivítání.
Jsem obklopen asi dvaceti muži v kuklách, svítí jim podivné klacky přímo mně do očí.
Jeden z nich křičí na druhého: dej mu pouta.
Druhý odvětí, že ani náhodou.
Prý strašně smrdím a divně vypadám.
To nemohu posoudit, zrcadlo ve sklepě nebývá a v té tmě bych si stejně moc nepomohl.
Nakonec jeden ze skupiny se uvoluje k požadované činnosti, sráží mne na zem a nandavá mi náramky.
Odvádějí mne na strážnici, chtějí po mně doklady, vyprávím jim tu svoji bajku, které, jak se zdá, moc nevěří.
Dozvídám se, že pár členů policie obešlo barák, aby vyzvěděli, co komu ze sklepa zmizelo.
V baráku bydlí celkem asi 12 lidí, přesto se ze sklepa ztratilo přes dvacet kol, moped, nějaké obrazy a nářadí. Je zajímavé, že jídlo nikdo nenahlásil.
Když škodu sečetli, hovořili o 350.000,- Kč
Pak počali ty dlouhé dny, kdy se pořád někdo ptal, kam že jsem to odtáhl, do kterého bazaru prodal.
Říkám jim, že nemohu nic potvrdit, ani vyvrátit, protože po celou dobu, co jsem ve sklepě byl, jsem pro tmu nic neviděl.
Chtějí po mně občanku, tu však taky nemám, neboť je doma.
Nedaří se mi zvýšit moji důvěryhodnost, vypadám po té době bez mytí, světla, jídla a ve strachu fakt hnusně.
Asi půl roku po mně nikdo nic nechce, nikomu nechybím, jsem v cele.
Jednoho dne mne anton odváží k soudu.
Nemám právníka, tak mi nějakého dávají.
Při přelíčení usíná a já dostávám 18 měsíců.
Anton mne opět odváží ale jinam.
Sedím zase skoro jako v tom sklepě trošku déle.
Na jídlo však vidím, mám zde i toaletu a každý třetí den povinné mytí.
Po devíti měsících se mě ptají, zda chci jít domů.
Váhám, ale přikyvuji.
Jsem za branou a stojím před problémem, jak se dostanu domů. Naštěstí před hospodou stojí kolo, není nic moc, beru mu však za vděk.
Jedu domů, seděl jsem v Leopoldově a bydlím v Praze.
Mám to docela lán cesty, jedu to tři dny. Cestou měním dopravní prostředky, abych nebyl nápadný.
Dojíždím domů, vrata jsou otevřená. Mířím tedy do třetího patra, kde bydlím.
U dveří je vizitka. Je divné, že není moje. Zkouším klíč a nejde zasunout.
Zvoním tedy na dveře, vychází asi třicetiletý rampič. Kladu mu otázku, zda jsem tu správně doma. Místo odpovědi inkasuji ránu do obličeje a druhou do břicha.
Plivu krev, není mi do zpěvu. Je mi jasné, že další otázky nemají valného významu.
Jdu dolů do sklepa.
Ve tmě se mi nic zlého nestane, to světlo za to může.