Pro srdcaře

Pro srdcaře
Jejda dnes je mi teda zima. Je to docela divné, takové teplo a mne zebe. Ruce, nohy, tělo všechno jeden velký chlad. Někdo mne osahává, hrabe se mi v dutině ústní, trhá mi zuby, ne všechny, jen ty zlaté opravované. Dál mi lámou prsty, stahují z nich prsteny. Ještě, že mám jen dva. Ani hodinky neponechali náhodě i ty mi berou. Ze saka vytahují peněženku s doklady. Koukají dovnitř a v duchu si odplivnou. No co, jsem důchodce, mám rád pivo. Opouští mne, jsou s prací hotovi.
Dávají mne na pult, co je na kolečkách a zasunují do nějakého boxu. Je tam pěkná kosa.
Naše teploty se vyrovnávají.
Spím, ani nevím jak dlouho, když se počíná oteplovat. Zřejmě vypnuli proud a lednička nepracuje. Nikdo si toho nevšiml a jsem tu takto poměrně dlouho. Není mi tu dobře, dost to tady zapáchá. Přichází zřízenec a chce se na tu spoušť podívat. Vytahuje mne z boxu a jak mne spatří, omdlévá a padá na mne. Svým tělem způsobil naskočení mého srdce, to začíná bít a jsem tu zase s Vámi. Zvedám zřízence a ukládám ho na své místo. Box zasunuji, dost mne bolí zlomené prsty a srdce, přesto se snažím.
Jdu na kardiochirurgii, je tam profesor Pirk a ten naslouchá šelestům na mém obživlém dílu. Nevěřícně kroutí hlavou a nabízí mi rozpravu. Prý mi bije jako zvon a tak mám jít na Loretu nahradit srdce zvonu, co upadlo. Asi mu přeskočilo. Volám Cimického, co s ním a on říká, abych mu dal čas, že se to srovná – kecá, vím už své.