Úlovek

Začíná padat mlha a znatelně se ochladilo. Bloudím ulicemi s provazem v ruce a přehrávám si posledních pár měsíců. Včetně dneška. Hlavně…
Naše rodina je už po generace proslulá svou mánií po domácích i cizokrajných poštovních známkách. Ani nevím, kdo přesně s tím začal, ale hádám, že asi můj pra-pra-dědeček, protože ta úplně nejstarší je z roku 1895. Dlouho jsem přemýšlel, proč tahle láska k těm malejm papírkům přetrvává, ale ono když otevřete velkou krabici plnou desek a pomalu otáčíte každou stránku plnou hlav států, zvířat, rostlin… asi se nejde nezamilovat.
V den mých pětadvacátých narozenin ke mně otec přišel, tvářil se navýsost slavnostně. Poklepal mě chlapácky po rameni a povídá: „Tak synu, nastal čas, aby ses ujmul našeho dědictví, rodinného pokladu! Zajisté víš, jakou má cenu! A to nejen peněžní.“ Tvářil se tak vážně, až mě skoro udivilo, že si pro tuto příležitost nevzal svou nejdražší kravatu za 790 korun, jak sám často říkával. Narovnal jsem se, pohlédl mu zpříma do očí a přikývl. „Vážím si toho, táto!“ Jen mírně kývl hlavou na znamení souhlasu, sebral z podlahy krabici a vložil mi ji do náruče s něhou, jako by šlo o nemluvně. Sevřel jsem ji pevně v náručí a v tu chvíli se začal odehrávat můj příběh…
Odnesl jsem si krabici domů a v klidu si prohlídl každičkou známku! A že jich bylo – přesně 538! Pár večerů jsem si takto krátil čas, až jsem je znal skoro nazpaměť. Pak se můj život vrátil do zajetých kolejí a já na svůj „poklad“ pozapomněl. Přesně do chvíle, kdy jsem objevil v novinách inzerát s titulkem „prodám známky“. Dostavil se ten pocit, jako musí mít hladový pes, když mu před nosem zamáváte buřtem. Neváhal jsem ani minutu a vytáčel uvedené číslo. S každým „tůt“ na druhém konci drátu se moje napětí stupňovalo. Konečně to zašramotilo a ozvalo se „Prosim?!“ Slovo dalo slovo a hned druhý den jsem šel na schůzku s panem Vlasatým, který mi po telefonu nabídl deset „unikátů“. V peněžence se mi krčily dva tisíce. Modlil jsem se, aby to stačilo a v duchu mě začal nahlodávat červíček, jestli tahle vášeň za to opravdu stojí. Když jsem si ale vybavil otce, jak mi předával rodinný poklad, nejistota byla ta-tam.
Pan Vlasatý (mimochodem – neměl na hlavě jediný vlas, až mi ho bylo líto, s tímhle jménem…) přišel na smluvené místo přesně. „Máte?!“ zeptal jsem se dychtivě. „Jistě!“ řekl skoro dotčeně, že o něm vůbec pochybuji. Vytáhl z náprsní kapsy obálku a mlčky mi ji podal. Rozechvělými prsty jsem vyndal deset známek z roku 1825 s cizokrajnými motýly!!! „Beru! Beru všechny! Hned!!! Za kolik?“ podíval jsem se na něj s napětím. „Jedna za dvě kila.“ řekl tónem, který nepřijímal žádné námitky. Trochu se mi orosilo čelo… představa, že budu do výplaty o chlebu a vodě, mě nijak nenadchla. Ale až to uvidí táta, bude nadšený. „Dobře,“ kývl jsem. Podal dvě bankovky a radši se nedíval, jak lehce zapluly do jeho už takhle nabité peněženky. „Unikáty“ jsem strčil do své náprsní kapsy a s panem Vlasatým se rozloučil. Moje cesta nevedla domů, ale přímo k tátovi. V poslední ulicí jsem už přímo běžel. Ještě jsem nepopadl dech a můj ukazováček tiskl zvonek. „Hoří snad?!“ slyšel jsem za dveřmi. Táta otevřel a já se na něj zubil, jako bych vyhrál v loterii. „Co jančíš, prosim tě? Děje se něco???“ „Jo! Nesu ti ukázat svůj první úlovek!“ „Tys začal chodit na ryby???“ „Tati! Jasně že ne! Tady – koukej!“ podal jsem mu obálku. Nedůvěřivě ji otevřel a dvěma prsty vytáhl desítku známek. Oči se mu rozšířily údivem a já se začínal cítit jako král. V zápětí však jeho rysy ztuhly. Podíval se na známky proti světlu, pak po nich přejel prstem a suchým hlasem se mě zeptal: „Kdes to vzal?!“ „No… přes inzerát,“ řekl jsem už s menší jistotou. „Za kolik!“ „Ehm, no… za dva tácy…“ nemělo cenu lhát. „TY TUPČE!!! Tohle nemá hodnotu víc než dvou stovek! Je to padělek! Jak si mohl koupit něco, aniž by sis to ověřil?! To jsi můj syn?! Snad ani není možný...“ Dál už mi to všechno nějak splývalo. Vím jen, že už jsem pana Vlasatého ani trochu nelitoval, že nemá jediný vlas. Po dvaceti minutách poslouchání, jaké jsem nepovedené dítě, odešel domů. I s úlovkem za dva tisíce. To ovšem nebylo všechno. Doma mě čekalo další překvapení v podobě vypáčených dveří a prázdného bytu. Všechno pryč… televize, video, počítač, ZNÁMKY! Letěl jsem jak splašený do skříně kde se ještě ráno ukrývala krabice. Prázdno… Měl jsem pocit, že je to můj konec. Snažení x-generací pryč. Můj život už dál nemá cenu. Vezmu si provaz a najdu nejbližší větev…
A tak pořád bloudím ulicemi, až se najednou octnu před košatým kaštanem. „Jo, tady by to šlo..“ zamumlám si potichu. Jak jen ale dosáhnout na tu větev!? Očima pátrám po okolí, až mě praští do očí nedaleko se povalující jakási krabice. Hm, snad by šla použít jako schůdek. Je docela těžká. Asi jako ta „moje“, o niž jsem přišel. Moment! Ne, to je nereálný. Ale… co když… Třeba. No… Rychle zvednu víko a ani nedýchám. NE! To je sen??? Jestli jo, tak opravdu nádhernej! Se slzami v očích beru postupně do ruky všechna alba s… 538 známkami! Sedím v prachu a špíně a ve zbytku denního světla už podruhé přepočítávám. Čert vem televizi nebo počítač! Rodinný poklad je zpátky! Asi se zloději nehodil. Barbar, nedovedl ocenit – k mému štěstí. No, tomu říkám opravdový úlovek, co myslíš, táto?