Bez chlapů!

Neviděly jsme se rok, a tak když před našim domem zastavilo jejich auto a z něj vyšla má kamarádka, zůstala jsem jen zírat. Zase o pár centimetrů vyrostla, zhubla tak o tři kila, měla jemné zdravé blond vlasy, prsa, která by jí každá plochá modelka mohla závidět, zadek tak akorát. Pohodila vlasy a pročísla si je svými prsty, na kterých jsem spatřila dlouhé pevné nehty. Jako by prošly manikúrou, přesto byly krásné od přírody. Vlastně přírodní jako celá ona. Jen kysele bych se mohla rovnat s ní. Postava jako z hororu, zadek, břicho, stehna… Už jsem přestala růst, hmotnost však nepřestala. Vlasy blond, ale jen díky peroxidu, oči různobarevné, ještě k tomu věčně červené z alergie na řasenku. A nehty? Snad jen no comment. Roztřepené, polámané. Padly jsme si kolem krku a vlíply si pusu. „Tak co u tebe nového?“ zeptala jsem se závistivě. Na prstech začala počítat, kolik dostala za ten rok nových věcí… Kdybych ji nezadržela, využila by i mé prsty, aby mohla počítat dál svůj majetek. „Myslím, co tvůj život, ne co jsi nového dostala.“ A tak se nadechla a začala mi vykládat o nádherném klukovi, metr osmdesát vysokém, s hnědýma očima, delšími vlasy. Popsala mi prince z pohádky. O to víc mě žralo, když za ten týden, co u mě byla, jí napsal tolik smsek, co mně snad nikdo za celý život. A páni jakých, bylo to samé miluji tě, za svitu luny bych tě chtěl líbat… Bože, člověk by nad tím zaplakal radostí. A tak jsem jen tiše záviděla. Když přišel čas odjezdu, kdy jsem měla odjet k ní, ležely jsme tak na posteli. „Já ho nemiluju.“ Řekla najednou. Vyvalila jsem na ni oči, musela jsem vypadat jako šnek s očima na šťopkách. „Prostě mi za celý týden nechyběl.“ Řekla s klidem. Dala jsem oči zpátky do důlků a pro změnu s nimi zalovila někde hluboko v hlavě, jak se mi protočily dozadu. Pak jsme jely autem k ní domů a já jen viděla, jak zatíná pěsti. No jo, brouk v hlavě. To známe. Líbila se mi představa velkého červotoče v její hlavě, i když jsem to nikdy nikomu nepřála.

Fajn, takže nový nábytek, nové kolo… Přece jenom nelhala o jejich nových věcech. Najednou někdo zazvonil u jejich domovních dveří. „To bude ten můj,“ řekla s klidem a vrhla gesto, abych šla otevřít. Na to se zavřela v koupelně. Vypnula jsem svá prsa, řekla bych jedna z mých předností, za které se nemusím stydět. Nasadila jsem „americký“ úsměv a otevřela. Z úsměvu se stal spíš vyděšený výraz. Kriste pane, co to je za pometlo? Prolétlo mi hlavou. Přede mnou stál sice vysoký štíhlý kluk, ale princi z pohádek se ani za nic nepodobal. Táhl z něho chlast a kouř z cigaret. Vlasy měl jako rousňák, nos jako kobzol. Kde k němu přišla? V duchu jsem se modlila, aby to byl jen nějaký omyl, ale když vycenil své křivé zuby, podal mi upocenou ruku a řekl jeho jméno, bylo mi jasné, že tohle je její „miláček“. Na to vyšla z koupelny, dokonalá jako vždy. Nejradši bych si zašila pusu, abych nevyprskla smíchy, nakonec jsem to nějak ustála. Byla to komická dvojice. Políbili se. Hele, neříkala ještě v autě, že mu raději řekne, že má koutek? No, tak nic, asi se záhadně uzdravila. Na to jsem si začala hrát na „ocásek“ a věrnou posluchačku, která opravdu miluje cukrování hrdliček. Akorát že z toho cukrování se stalo solení, protože si solili nadávky, jednu za druhou. To když si navzájem začali říkat, jak se nemilujou. No fajn. Ale aspoň to byl slibný týden pro mě. Bez chlapů!