Když dojde benzin

Štěpán si pohvizdoval do písničky, co zněla z radia. Přitom jeho pozornosti neuniklo rozsvícené oranžové světélko na přístrojové desce.
„Neboj hladový voko. Brzy dojedeme k benzínce,“ pronesl a zadíval se na silnici vedoucí do velkého kopce. Když už byl za polovinou kopce, tak náhle automobilu ztichl motor.
„Zatraceně! To snad ne!?“ vyhrkl a rychle otočil klíčkem v zapalování. Ozvalo se však jen zachrchlání, aniž by motor naskočil.
„Krucinál, vždyť tam přeci musí bejt ještě nějakej benzin!“ zahartusil a znovu zkoušel auto nastartovat. Ale opět marně. Pak užasle sledoval, jak vozidlo s ním pomalu jede pozpátku z kopce dolu.
„No tohle!“ vydralo se mu z úst a po odpoutání se od sedačky naštvaně vystoupil z automobilu. Ve stejný okamžik ho do břicha praštily otevřené dveře, přičemž si uvědomil, že vozidlo nezabrzdil. A tak rychle do něho nasedl a zabrzdil jej. Pak naštvaně zase vylezl.
„To bych do toho kopnul! To je vopravdu zákon schválnosti. Zrovna se mi tohle muselo stát na kopci!“ procedil vztekle a kopl nohou do kola.
„Jau!“ vyhrkl a zároveň si uvědomil, že má na nohách nové boty, které ho pořádně tlačí.
„Ještě štěstí, že ta benzínka není daleko. Tam i zpátky s tím kanystrem dojdu,“ řekl si a otevřel v zadní části auta úložní prostor. V něm měl dva kanystry, které k jeho smůle obsahovaly jen vzduch a ne benzin. Když byl chvíli v předklonu, tak náhle pocítil, jak mu zadní část vozidla narazila do nohou. Ve zlomku vteřiny si uvědomil, že se automobil odbrzdil. Prudce se chtěl narovnat, ale přitom se praštil hlavou o otevřenou část kufru. Oběma rukama se chytl za hlavu a ve stejný okamžik díky opětovnému předklonu zapadl polovinou těla do úložního prostoru.
„Ježišimarja!“ vykřikl, přičemž měl obličej naražený na jednom z kanystrů a zároveň zuřivě klátil nohama. Ale to už vozidlo poměrně rychle jelo pozpátku kopcem dolů.
O chvíli později se mu podařilo v kufru obrátit a v přikrčeném sedu s nohama ven užasle sledoval, jak se rychle blíží začátek kopce. Přitom si dlaní přejížděl na hlavě to místo, kde se praštil.
„Tohle to se snad ještě nikomu nestalo!“ pomyslel si poté, co vozidlo dojelo až pod kopec. Pod ním pak začalo zpomalovat a on rychle vyskočil z úložního prostoru.
Pak chvíli seděl za volantem a zkoušel marně opakovaně automobil nastartovat. To ho opět přivedlo k zuřivosti a několikrát prudce pěstmi udeřil doprostřed volantu. To však neměl dělat. Protože se aktivoval airbag.
Nějakou chvíli seděl otřesený a přimáčknutý nafouklým airbagem. Když se vzpamatoval, tak rudý vzteky za pestré škály nadávek se dostal z vozu ven.
„To je snad zlej sen. To se mi musí zdát. Ať se probudím!“ říkal si nahlas a chodil naštvaně kolem auta. Avšak sen to nebyl, a tak mu zanedlouho nezbylo nic jiného, než si to s kanystrem namířit po silnici do kopce. Absolutně nedokázal pochopit, jak se mu tohle vše mohlo přihodit. Doufal, že už ho smůla opustila. Ale to se velmi zmýlil.
Slunce pálilo z modravé oblohy a byl krásný letní den. To on však nevnímal. Zpocený se zastavil, sundal si sako a přehodil si jej přes rameno. Setřel si pot z čela a chtěl vykročit. K jeho překvapení mu to šlo ztuha. Zadíval se proto pod nohy a zjistil, že stojí na rozteklém asfaltu.
„To snad nééé!!!“ vydralo se mu z úst, načež oběma rukama odtrhával boty. Podrážky pak při chůzi začaly lepit, a tak si je zul a pokračoval jen v ponožkách. A v nich zdárně došel až k benzínové pumpě. Když si naplnil kanystr a očistil podrážky, tak si to namířil zpátky. A přitom vůbec netušil, co ještě zažije.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI