Svatba

Místností se hlasitě rozléhá šílený svatební pochod. Ségra v dlouhých bílých šatech s širokým úsměvem ve tváři pomalu kráčí k Davidovi. Ten stojí vzpřímeně u oltáře a tváří se vážně, přitom si Kláru soustředěně prohlíží. Zrovna si říkám, jak bude obřad nudný, když se to stane. Nevěsta si přišlápne šaty a natáhne se přímo uprostřed uličky. Všichni vystrašeně vyjeknou, pak nastane napjaté ticho. A do toho posvátného ticha vybuchnu já v hlasitý smích. Řehtám se na celé kolo, ačkoli se to snažím zastavit a příbuzenstvo, převážně z naší strany na mě pobouřeně upře zrak. Klára celá rudá vstane a – šíleně rychle, ignoruje hudbu – běží k Davidovi. To se zase zalíbí dědovi vedle mě a začne se hlasitě chechtat, div mu nevypadnou zuby, sakra, zrovna když jsem se já uklidnil. Přidám se k němu a pak celý obřad dusíme smích v dlaních.
„Šimone! Ty jsi ale veliký chlapec. Naposledy jsem tě viděla, když ti bylo deset, takže to ti musí být dvanáct, že jo!“ Teta Božena! A omladila mě o čtyři roky, sakra!!!
Jsme na zahradě Davidových rodičů na svatební hostině! To nepřežiju.
„Je mi šestnáct, teto!“ řeknu nasupeně a a lehce se zamračím. Proboha, támhle jde strýček!
„Ahoj, chlapče, my jsme tě neviděli, to už je let.“ Zazubí se na mě a poplácá mě po rameni.
„Ahoj, strejdo!“ zahalasím naoko nadšeně a dám mu přátelskou herdu do zad. Trochu to přeženu, hekne a pak se nejistě usměje. Chce zmizet, ale naše statná Božka mu pevně sevře paži a on na mě odevzdaně pohlédne, zřejmě se bojí, co ode mě může ještě čekat. Povzbudivě na něj usměju, on vyděšeně zamrká.
„Šimon už je velký kluk. Hádej kolik mu je, Květoslave!“ zahuláká bodře a já jen protočím oči v sloup.
„Je mu šestnáct.“ Oznámí strýček a já ho za to zbožňuji, určitě se ptal rodičů.
„Ale prosím tě. Je mu dvanáct, hlupáčku!“ prohlásí nekompromisně a přísně na strejčka pohlédne.
„Jak myslíš, Boženko!“ naštvaně zvýší hlas a odběhne ke stolu.
„Ach, támhle je Klára. Myslím, že za ní zajdu!“ vykřiknu a mizím, když míjím stůl, Květoslav do sebe klopí panáka. Ten den na něj narazím ještě pozdě v noci, jak zvrací do záhonků růží.
Je tady strašně moc lidí, míjím Kláru, která se na mě zlostně mračí, zřejmě ještě nezapomněla mou „zradu“ z obřadu. A pak narazím na Davidovy rodiče, Ritovi na mě mávají už z dálky.
„Šimone! Už jsi sundal ten otravný smoking!? Sluší ti to!“ Usměju se. Mám na sobě džíny a bílé triko. Nenávidím formální oblečení.
„Chceme ti někoho představit. Aby ses nenudil. Je to moc milá dívka jedněch známých.“ Mrkne na mě a mně se zhoupne žaludek.
„Moc milá dívka.“ Opakuji zmateně, ale to už mě vede k opodál stojícím příbuzným. Zamračený tlustý muž a bledá ošklivá žena si mě pohrdavě prohlížejí už z dálky. Moc krásy nepobrali, takže ani nechci vidět jejich povedenou dcerušku. A je to tady, z jejich stínu vystoupí stín. Teda co to melu. Ano, při bližším zkoumání zjistíte, že to člověk skutečně je. Z pod obrovských brýlí na mě civí bledá vychrtlá dívka s dlouhými černými vlasy a neuvěřitelně hustým obočím. Potlačím nutkání otřást se odporem a zeširoka se na ni usměji. Nedůvěřivě na mě pohlédne, zřejmě není zvyklá na dobré způsoby.
„Tohle jsou Tulovi a jejich dcera Evička. Tohle je Šimon Logen, Kláry bratr.“ Představí nás paní Ritová a já zvednu ruku na pozdrav.
„Dobrý den. Ahoj,“ zaváhám. Nicméně pan a paní Tulovi už se usmívají. Budou asi milí. Předpokládám, že ten nepřátelský výraz byl jen obranný postoj, usoudím, že se k Evě nebo Evičce nechovají lidé dobře.
„Ahoj, Šimone!“ pozdraví paní Tulová a Eva se jen ostýchavě usměje.
Paní Ritová je nadšená.
„Říkala jsem vám, že je Šimon moc milý hoch.“ Zvolá rozjařeně a já se jen rozpačitě usměji. Pak jsme nuceni (mě nemusí nikdo pobízet dvakrát) přesunout se na hostinu. Asi milion, ne to jsem přehnal, půl milionu hostů se vměstná ke stolům pod gigantický altán. David a Klára sedí v čele vedle sebe, po boku mají rodinu. Já si sednu co nejdál od Kláry, za předpokladu, že jí tím udělám radost.
„Ach. Šimone, pojď vedle mě.“ Vyzve mě přátelsky a s úsměvem a já idiot si tam sednu. To ještě nevím, co mě čeká. Peklo! Pohlédnu na sestru a opatrně se usměju. Sladce mi oplatí. Je to divný.
Mám perfektní výhled na Tulovy a Evu. Ani mi to nevadí, vyhýbá se mému pohledu. Vzpomenu si, že ani nevím, kolik jí je, ale odhaduji ji tak na čtrnáct, patnáct.
Pak je proslov. Nejdřív chvilku mluví novomanželé, něco jako „děkujeme, že jste přišli“ a „děkujeme za dary“. Pak si vybere David svého otce, který dlouze a nudně žvaní „Láska je všemocná“ a taky „jsme na našeho syna pyšní“ a pak dokonce „nádherná Klára“. Nádherná Klára mě pozorně sleduje, pak usoudí, že nezpochybňuji její krásu, protože na mě andělsky pohlédne. Já mám ale jiné starosti: modlím se, aby nevybrala pro proslov tátu ani dědu, protože to by bylo velkolepé zesměšnění naší rodiny. Ona udělá ale něco mnohem horšího a vybere mě.
Když vysloví mé jméno, ztuhnu, stejně jako celá moje rodina, jen děda se pobaveně culí. Teta Božena na mě pyšně hledí, Květoslav má v očích čirou hrůzu.
Pomalu vstanu. Rozhlédnu se po všech tvářích kolem, pak nasupeně kouknu na Kláru. Nenávidím ji. Mstí se!!! Odkašlu si.
„Chci říct, jaká je to pro mě čest, že si má drahocenná ,nádherná´ sestra vybrala zrovna mě. Měla totiž na výběr z několika jiných velkých myslitelů naší rodiny, od nichž byste se jistě dozvěděli mnoho zajímavého a dojemného. Chci říct, že inteligentní a nádherný David bude pro budoucí Klářino potomstvo obrovským přínosem. Ano, všichni jsme tak pyšní na naši Kláru. Láska nechť tě provází, sestřičko.“ Pocuchám jí vlasy, vražedně na mě hledí. Stejně tak otec a mamka. Po mé řeči nastane rozpačité ticho. Dean se na mě zazubí, když se ženuška nedívá a několik jedinců začne tleskat. Není jich moc, takže mohu jmenovat: děda, Boženka, paní Ritová a Eva! Mám je za to rád. Posadím se a paní Ritová honem zahalasí.
„Pusťte se do jídla!“
Mamka si začne ve smrtelných rozpacích nakládat jídlo a táta zlostně zasyčí, že si to vyřídíme později. Květoslav se nezúčastní hostiny, teta Božena sedí vedle jeho prázdné židle a když se střetnou naše pohledy, ukáže mi vztyčené palce.
No a jak to dopadlo. Táta mě za stromem seřval, následně se opil do němoty a ráno si absolutně nic nepamatoval. Teta Božka mě neustále objímala a říkala „ty můj divochu“. Děda zakončil divoký břišní tanec pádem do napůl snědeného svatebního dortu. Evičku si odvedli domů, páč asi usoudili, že je to sice pěkné, jak jsem se k ní choval, ale asi bych jí mohl zkazit nebo co?!