Popelčina krkavčí sestra

Taková anorektička. Jak já ji nesnáším!
Vychrtlá (že prej štíhlá, cha!), malá, věčně uťapaná od popela (neříkejte mi, že se nemůže párkrát za den umýt). Pořád zasněně kouká do okna na holuby a vzdychá. Je taky tak opelichaná jako oni. Přišla o matku a je v depresi. Chudinka. A že já jsem v depresi, protože se mi do baráku nastěhovala „ségra“ to nikoho nezajímá. Měla to máma zapotřebí, brát si nějakého vdovce s dalším hladovým krkem? A ti její holubi jsou taky celkem zoufalí. Celou noc přebírat hrách a popel…Co jim za to slíbila? Opušťák?

Vždycky mě trumfne. Pořád nic nic a najednou šaty z brokátu a vlečku vyšívanou stříbrem. Prý z ořechu. To jí tak věřím. Mně by se do ořechu nevešel ani prsten.
Možná tak ještě do kokosového. Tam by se dal nacpat i závoj, ale žehlit bych ho pak nechtěla. Celá je taková bledá a neduživá. Když už ji náhodou vidím jíst, tak jsou to jenom cornflejky, aby nepřibrala a řádně tučné a silné mléko od naší Stračeny si odstřeďuje. Našeho sýraře přivádí k šílenství, protože po něm chce ementál, ale jen třicetiprocentní a tavený sýr Fit plus. Vede si nutriční deník. Každý den tam zapisuje, co všechno snědla a v neděli mívá deprese, protože zjistí, že přešvihla povolenou dávku o jednu müsli tyčinku. Jenže, co je mi to platné, když pak párkrát zavzdychá, zavlní se, udělá kukuč přes roušku a princ se může zbláznit. Nahání ji celou noc po lesích a já nikoho nezajímám.

Řekněte mi, která dospělá ženská má jedničku nohu. Vždyť takové střevíčky se vejdou leda na Bárbínu. Poslyšte, není on pedofil? Dyť to není normální?

Jenže za to všechno může máma. To bylo pořád:
„Dojez to. Nevstaneš od stolu, dokud tu kachnu nedojíš. Holka na statku potřebuje sílu. Podívej se na sebe, vždyť jsi jak pírko.“ (Jo, pírko, ale z australského třímetrového pštrosa. Tohle pírko, když spadne na zem, tak napraskne dobře tvrzený beton…)
A výsledek je, že teď na jedny šaty spotřebuju tolik brokátu, jako na zámku na závěsy do přijímací síně. V létě je nosím a v zimě s nima přikrýváme desetimetrovou kupu sena. Trochu ji probralo, když kolem začal brousit místní felčar s nějakým měřítkem na chore…chore…cholesterol, (prý nějaké bubliny tuku v krvi) a já jsem mu strhla měřák.

Už aby se změnil trend. Škoda, že jsem nežila v baroku. Tam bych byla hvězda. Mám 140, 120 a 160. Mám krásnou druhou bradu a hned pod poprsím…další. Rubens by mi platil tisíce, aby mě mohl malovat. Jenže tady se všichni rozplývají nad tou čůzou jednou éterickou. Éter, jo, ten bych jí s chutí a ráda přitiskla na čumák. Ať je od ní klid.

Pokaždé mi máma drtí nohu, když jede princ kolem, abych se do toho mini pantoflíčku vešla. To je jako by rvala vorvaně do vaničky pro dítě. Je to fuška, protože na trénink není moc času, a navíc u toho zrovna tu nánu svazuji provazem a do té její „pusinky“ jí rvu roubík. To aby ji princ neviděl a neslyšel. Stejně to ale nakonec nedopadne. Vždycky mě prásknou a „chudinka“ Popelka zase vyhraje.

Já ale aspoň nemusím do konce života chodit s palci srolovanými pod chodidla, takže jsem na tom skoro líp. Taky se, na rozdíl od ní, můžu do sytosti najíst. Nikdo po mně nechce, ať se nasoukám do šatů velikosti třicet dva. Chci ji vidět po dětech, jak v tom nemůže dýchat. Vsadím se, že bude cvičit hned po porodu. Není vůbec svobodná. Pořád musí udržovat nějaký dojem. Skoro je mi jí až líto.
Ale, moment, něco slyším. Na dvoře je nějak rušno…

„Co tady princi děláte?“ otázal se návštěvníka podkoní.
„Hledám svou nevěstu,“ ozvala se nejistá odpověď.
Statkem se rozlehl bujarý smích:
„Nevěstu? Tady u nás? No tak si vyberte. My tu máme krasavic…“

No jo, vezmu lano a jdu svazovat. To zas bude zápas. Ale pak se do sytosti najím. Dám si šťavnatou, pečenou, křupavou husu, zelíčko, osm knedlíků a korbel piva. Však on už se někdo najde, kdo ocení udělanou ženskou pro život. On ten trend vyzáblin nebude trvat navěky, no ne? Už teď po mě pokukuje náš kuchař. Je to taky kus chlapa a lidi, jakou ten umí svíčkovou…to je poezie.

…

A o tom to je. Mějte se rádi takoví, jací jste a pak vás bude milovat i někdo jiný. Když do sebe budete cpát vatu namočenou v pomerančovém džusu a přepočítávat každé sousto, ani si nevšimnete a skončíte s palci srolovanými pod chodidla a v upnutém korzetu z velrybích kostic. Nebudete se moct ani nadechnout. A co je to pak za život, že? Jen si pro jistotu hlídejte ten chore…chore…no, ty tukové bubliny v krvi.