Kaše story aneb co na to hrneček

To je pořád příkazů. „Hrnečku vař! Hrnečku dost!“
Slovo „prosím“ asi nikdy neslyšeli. To je výchovou. Jak se říká - Jaká matka, taková Katka. Taky ji nenaučila vařit nic jiného než kaši.

Jiné hrnce třeba vaří fazole. S uzeným. Tak to voní až se všem sbíhají sliny. Jsou tvůrčí. Nejdřív hodiny a hodiny změkčujou luštěniny a uzené a pak ve finále okouzlí vůní majoránky, česneku a špeku. Jé, taky bych chtěl někdy slyšet, jak se lidi rozplývají blahem. Jak mlaskají a chválí a debužírujou. Jak si chtějí přidat. Jak k mému výtvoru přikusují voňavý čerstvý chleba.

Na tyhle věci jsou prej nejlepší papiňáky. Znám je z výrobny. Pár jich stálo vedle mě. Ale musím říct, že mají dost prudkou letoru. Jenom jednou jsem jednomu řekl, že nemá žádnou smaltovou polevu, tak ať si na mě nevyskakuje, a jak ten vybuchl…Hanba mluvit. Pár pekáčů z varného skla za to zaplatilo životem.
Jedna čajová konvice tam dokonce píská doteď a oni nevědí, jak ji z toho šoku uklidnit. Už tam byl i Bolíto. (To je taky nápad. Zvěrolékař a volají ho k nádobí. To už museli být fakt zoufalí.)

A třeba takové pánve od Tescomy jsou elita. V poslední době je dělají s titanovým povrchem. Ty smaží a pečou kde co. Jednou jsem cítil míchaná vajíčka se špekem a pažitkou a musím říct, záviděl jsem jim. Ta božská vůně. Jsou jen trochu choulostivé, musíš na ně s dřevěnou vařečkou. Jak do nich dáš nůž, hned škrábanec, infekce, sepse a už se vezou. Jednorázovky. Kam se hrabou na pořádný železňák. Mají krátký život. A s námi se nikdo nemazlí, žádný špitál. To dříve aspoň chodili dráteníci, ale dneska jsou lidi rozmazlení a hned nás vyhazujou.

Pak znám pár takových, co si říkají Wok. No, přijdou mi trochu mimo. Už to, že mají kulaté dno… Jak se můžou na tom sporáku udržet? Kdo to kdy viděl? Hrajou si na exotickou cizinu. Smaží v sobě takové různé smrdící hnusy. Říkají tomu plody moře. Já teda nevím, co to moře je, ale musí to být něco strašného. Asi jako kadibudka u naší chaloupky.

Do mě pořád cpou jenom krupici. Někdy pšeničnou, někdy žitnou, někdy výjimečně ovesné vločky. A míchají to s mlíkem. Tam těch inovací taky moc není, takže už jsem vztekem párkrát vytek. Já je slyším, jak řvou: „Hrnečku, dost!“ Ale dělám, že ne. To je taková má osobní pomsta. Já vím, je to dětinské, ale copak do mě nemůžou přihodit aspoň kompot? Nebo nějaké čerstvé nakrájené ovoce. Třeba banány nebo meruňky. Vždyť s kaší to jde skvěle dohromady. Ale ne. To je pořád ta stejná pohádková matlanice.

A tak jim to tradičně aspoň osladím. Neslyším, nevidím, ať si spánembohem hulákají: „Hrnečku, dost !“ Nejhorší je, dostat se ze stolu. Ta kaše strašně klouže, takže si vždycky nabiju ucho. Pak už plavu s proudem. Udělám si výlet. To zase jiné hrnce nezažijou. Jsou zavřené v kuchyni, maximálně jednou za rok je páníčci vyvezou na nějakou dovolenou, kde ohřívají na jednoplotýnkáči ve stanu konzervy. Říkají tomu Chorvatsko. Takže fakt nic moc. Rozhodně si tím obzory nerozšíří. Na konzervách není nic tvůrčího. Jednou máš v sobě Trenčanský párok s fazuľou a jindy zase Hovězí na houbách. Mezi námi, hovězí bych v tom fakt nehledal. Voni ti psi jsou přece jen dostupnější. Haf!

Já hned jak se dostanu ze dveří, tak se plavím kolem rybníka. Kejhaj v něm husy a mává na mě vodník Česílko. Jsme staří kámoši, i když vím, že ten kaši nejí. Většinou věší pentle na vrbu. Pak pokračuju přes Hrusice, kde se znám dobře s kocourem Mikešem. Ten se může zbláznit radostí, když vidí tolik kaše. Někdy mám strach, že se ulíže k smrti. Sice mluví, ale mozek, marná sláva…je to jenom kocour. Jak to řekl ten král? Království za kaši? Někdy se svezu k lesu, ale tam je to samá neplecha, vlci, čerti, draci v jeskyních a tak. Dost depresivní a celkem o život. Nechci, aby mě nějaký drak roztavil. Takže to vezmu kolem. Raději do smrti vařit kaši než se tavit někde v ocelárně, že?

Když se do sytosti nabažím všech těch zážitků a krás, nechám se i najít. Já v té pohádce musím fungovat pořád dokola, takže to ani jinak nejde. Jenom jsem uvažoval, jestli si ten příští výlet nedomluvit s Čedokem nebo Firotourem. Já ty naše kraje už dost znám, ale nikdy jsem třeba nebyl v orientu. Tam prý je to samá Šehrezáda a Alibaba. Já znám tady od nás jenom Ježibabu, takže mě dost zajímá, jak vypadají ty čarodějnice jinde. Alibaba zní tak sexy. To musí být kus ženské. Až jsem se zahřál, uf. Já jsem jenom obyčejný místní pohádkový hrnek a na víc než na cestovní kaši se nezmůžu, ale v cizozemsku prý mají cestovní lampu. Lítá po světě s nějakým Aladinem. Aspoň si má s kým promluvit. Mohli bychom poznávat krásy světa spolu. No, to je skvělý nápad. Lidi, nevíte, kde je nebližší cestovka s pojištěním?

…

Jak vidíte, přátelé, stereotyp není dobrý ani pro hrnky. Když bude váš život pořád jedna šedá nevýrazná kaše, může to někoho přestat bavit a zdrhne vám za nějakou sexy Alibabou. Takže pro jistotu přidejte trochu exotiky do své kuchyně a začněte vařit podle nějakého nového, zajímavého a neotřelého receptu.