Králík v pytli

Musím se znovu a znovu smát, když si vzpomenu na včerejší den. Konečně v mém jinak především nudném životě nějaké vzrůšo.

Začalo to úplně nevinně. Jeden tátův známý přišel s tím, že je v časopise Chovatel upoutávka na výstavu drobného zvířectva v nedalekém Slavkově u Opavy. Společně trochu zapřemýšleli nad poloprázdnými láhvemi od piva a nakonec se rozhodli na výstavu zajet pro nějakého toho fešáka králíka pro naše králičí slečny.
V sobotu, tedy včera, jsme se já, táta, pan Vaněk, máma a sestra Tina poskládali do chudáka starého favorita a vyjeli. Když jsme přijížděli k první křižovatce a taťka provokoval Vaňka, že přece nevytáhl celou rodinu na tak krátký výlet, že bychom raději měli zajet do Slavkova u Brna, ať už to za něco stojí, nikdo z nás ani zdaleka netušil, jak se ta naše rádoby krátká cesta na výstavu králíků, slepic, kachen a bůhvíčeho ještě, zvrtne…
„Ale to si měl odbočit támhle…“ poučoval po dvaceti minutách tátu Vaněk, zatímco mamka v jakési mapě marně hledala náš slavný Slavkov. Po nějakém tom bloudění a hádání se jsme se přece jen dostali na okraj nevelké vesničky. Ale jak dál?
„Zeptáme se té ženské,“ ukázal táta na zavalitou důchodkyni táhnoucí těžkou tašku. Zastavili jsme u chodníku a pan Vaněk započal urputný boj s otvíráním dveří. Urputný, leč marný. Paní už od nás byla pěkný kus daleko, když dveře se známým skřípavým zvukem povolili. Pár kapek oleje by neuškodilo.
Bylo pozdě. Společným úsilím jsme vyhledali další oběť, ale onen puberťák samozřejmě neměl ani páru, že se tu má něco konat. „No, hele, já nevim, jako. Se zeptejte někoho jinýho, esli tu v tý ďúře něco má bejt, ja o tom fakt nic nevim…“
Vytáhla jsem z batůžku knížku a začetla se, takže ani nevím, jak jsme hledaný objekt našli. Každopádně když jsem vzhlédla od rozečteného textu a viděla prázdný plac ohrazený plotem a navíc zaslechla oba „naše“ chlapy bavit se venku s někým dalším, zajisté také zklamaným chovatelem, bylo mi vše jasné. Žádná dlouhá ušiska ani kuří pařát, jen pár naštvaných lidí před branami nekonající se výstavy.
Co teď? Domů se nikomu z nás nechtělo a utrácet v Globusu také ne. Tak co teď? Co s nakousnutou sobotou? Zajedeme na zámek, navštívíme jinou zvířecí výstavu, vylezeme na nějakou rozhlednu, půjdeme na borůvky? Ne, na hřiby! Ale táta namítl, že nemá vhodné boty. „Můžeme se jet podívat na Slezskou Hartu!“ Začínala jsem mít toho dohadování dost a raději nalistovala nedočtenou povídku. Cítila jsem, jak se auto rozjelo, udělalo na silnici pár nejistých koleček a po pár bludných minutách se vydalo značkou určeným směrem. Brzy jsme zase zastavovali, rozhlédla jsem se, ale voda nikde. No toto?! Kolem jen stromy. „Nezajdeme do arboreta?“ Docela bych i šla, ale pak jsem si vzpomněla, že už tam není žádné zvířátko, skleníky jsou zavřené a od rána mám křeč v noze. Koukala jsem kolem, kromě nás nestálo na parkovišti jediné auto. Pozorovala jsem posádku našeho vozidla a přemýšlela o blbostech. Oni courali kolem, kecali a listovali autoatlasem. Po půl hodině už jsem byla docela nervózní a navrhla, jestli bychom přece jen nezajeli na ty hřiby, když už jsme tak daleko…
Konečně se zase autíčko pohybovalo směrem vpřed. Už jsem myslela na hříbky a polévku, omáčku, řízky, smaženici… Ale táta v Bruntále nečekaně otočil volantem spatným směrem. Zajímalo by mě, jestli „jet za nosem“ znamená „po vůni“, nebo „kam otočíš hlavu, tam se vydej“…
Po nějaké době se před námi objevilo parkoviště, ze kterého se vychází na Praděd. A tátovi přeskočila kolečka a začal breptat něco v tom smyslu-nesmyslu, že strašně chce na Praděd a vyváděl jak malý kluk, když jsme ho přemlouvali, že tam né, že nemáme nic s sebou, oblečení pravý opak turistického a kdesi cosi. Ale to už zatáčel k vjezdu na ono parkoviště a k nám se hrnul hlídač s kasičkou. Rychle jsem chňapla po knize a otevřela ji tak, aby to vypadalo, že čtu. Nechala jsem je hádat se a párkrát hodila očko na pobaveného kasičkáře.
Máma se chtěla vrátit do Malé Morávky na Borůvkové hody a přála si soutěžit v pojídání lívanců. Tina, moje ségra, by na to kašlala, ale nechtěla šlapat těch několik kilometrů až k Pradědu, tak navrhovala Karlovu Studánku. Táta už málem sáhl po peněžence, na poslední chvíli si to rozmyslel, zatáhl okénko a obrátil favorita ke Karlově Studánce. Pokladník z pobaveného ksychtíku vyloudil podivný škleb a ujal se dalšího, tentokrát konečně spokojeného a platícího zákazníka.
Prošli jsme lázeňské městečko, nakoupili jako tradičně nějaké pohledy, lázeňské oplatky a už zase přemýšleli nad otázkou: Jak dál?
„Co kdybychom zajeli do Jeseníku na oběd?“ hleděla jsem po ostatních trochu bázlivě. Oni chvíli přemýšleli a po krátkém zvážení usoudili, že to není špatný nápad. No to bych řekla, vždyť je můj!
Po několika kilácích silnice mě však napadlo něco ještě lepšího, SMSkama jsem se domluvila se sestřenicí Anetou a co nevidět jsme s Tinou mávali mámě, tátovi a panu Vaňkovi a přáli dobrou chuť a pěkné odpoledne.
Čtyři hodiny není nic moc, když se dobře bavíte, a taky že utekly jako velká voda a zelený favorit stál znovu před branou.
„Zajeďte ještě k našim,“ prosila Aneta a ještě chtěla, abychom tetu a strýce – její rodiče – pozdravovali. Ale táta byl neoblomný, musíme jet domů.
Asi tak moc nepospíchal, jak se na první pohled zdálo, protože jsme dali navíc tříkilometrový výšlap k rozhledně Biskupská kupa.
Když jsem konečně v autě dočítala druhou povídku, prohodil někdo do ticha něco ve smyslu, že jsme jeli v půl osmé ráno pro králíka téměř za humna a vracíme se v devět večer bez něj a utahaní jak psi, čím to může být?

Nakupovat zvíře na výstavě jsem byla poprvé, ale že to probíhá takhle, jsem si nepředstavovala ani v nejdivočejších snech…