Netypická návštěva v muzeu zbraní.

Jednoho dne jsem se rozhodl zavítat do muzea zbraní, které zřídil pan Bělásek, místní to organizátor všeho možného i nemožného, nedaleko sídliště. Že je muzeum otevřeno, tu a tam dokazoval výstřel, který asi měl mít reklamní charakter, ale brzké houkání sanitního vozu dávalo tušit, že tomu asi tak úplně není.
Před vchodem do muzea mou pozornost upoutala cedule s nápisem: POZOR ZAMINOVÁNO, CHCETE-LI DOJÍT KE VCHODU, POUŽIJTE PROSÍM HLEDAČKU MIN. NÁVOD U KAŽDÉ PŘILOŽEN.
A tak jsem vzal do rukou minohledačku a na uši si nasadil sluchátka. Přerušovaně v nich pípalo. Při chůzi jsem si četl návod, který byl krátký a výstižný. Bylo vněm psáno, že pokud se pískání ve sluchátkách změní z přerušovaného na dlouhé, tak to bude znamenat minu. K mému překvapení se nepřerušovaný zvuk náhle ozval. Já však kráčel dále.
Pak to pod mýma nohama udělalo BUM a já jsem proletěl vstupními dveřmi. Maskovací sítě mne zastavily u pokladny, která připomínala předek tanku. Dobře maskovaný pokladník mne vyzval k zaplacení vstupného. Když jsem ho zaplatil, tak mi podal neprůstřelnou vestu se slovy, že občas nějaké zbraně spustí. Mne to neodradilo a vstoupil jsem do první místnosti. V ní se nacházelo několik zbraní, které se používaly ve středověku. Mou pozornost upoutalo něco, co připomínalo prak, který byl však dost velký. Po chvíli námahy se mi podařilo gumu praku natáhnout. Poté jsem si uvědomil, že bych mohl zkusit něco odpálit. Mému zraku neunikla jakási železná koule, která připomínala stočeného ježka. Bylo mou snahou na ní pravou rukou dosáhnout, ale napnutá guma se náhle prudce vymrštila. Nějak jsem se nestačil pustit a v několika vteřinách jsem se přemístil na opačný konec místnosti.
Když dozněla rána a rachocení, neuniklo mi, že sedím v hromadě brnění. Na hlavu se mi nějakým řízením osudu dostala helma a nešla sundat. Průzorem v ní se dost blbě koukalo, ale díky nějaké zbrani, co byla po ruce, jsem aspoň urazil přední část helmice. Sice můj nos vypadal neobvykle, ale hlavně, že mi neupadl.
V další místnosti jsem se radši moc zbraní nedotýkal, ale přesto při podrobné prohlídce kuše z ní vylétl šíp. Nějaký muž zařval, načež se rozeběhl pryč, přičemž měl v zadnici zaražen onen šíp. Ostatní návštěvníky muzea to viditelně znervóznilo a rychle se vrhli k vystavenému brnění. Za chvíli se po místnosti pohybovalo několik postav připomínající rytíře. Já se raději přemístil do další místnosti. Zde se mi naskytl pohled na mého souseda pana Bezouška, který byl v podřepu za kulometem.
„Dadadadadadadada…,“ linulo se z jeho úst.
„Dobrý den! Co vy tady? Já si myslel, že jste pacifista,“ řekl jsem mu překvapeně.
„No, já se nechal unést zdejší atmosférou,“ odpověděl mi.
I já se posadil za kulomet a chvíli s ním manipuloval. Pak se ozvala delší dávka a letmý pohled na otvory ve stěně dával ledacos tušit. V muzeu propukl menší chaos. Já jsem se rychle přemístil i s panem Bezouškem na prostranství před muzeem. Naší pozornost upoutalo větší dělo.
„Myslíte, že by nějakou tu kouli dokázalo ještě vystřelit?“ zeptal se pan Bezoušek.
„Možná, že ano. Já jsem v jednom filmu viděl, jak se tady vzadu zapálilo,“ řekl jsem a poté, co jsme do hlavně dali kouli, tak se mi podařilo zapálit knot. Pak zazněla velká rána.
Když se dým rozplynul, tak jsem uviděl v budově muzea velkou díru, kterou vybíhalo větší množství lidí, jimž udílel rozkazy pan Bělásek v uniformě generála. Pan Bezoušek se vecpal pohotově do hlavně děla a zdárně se v něm ukryl. Naštvaní návštěvníci muzea za bojového pokřiku a ozbrojení zbraněmi svou pozornost soustředili na mne a já se dal na rychlý útěk. Pak to vypadalo, jakoby mě honili bojovníci ze všech období historie.