Obyčejné Příběhy mého života aneb Vzpomínka pana Watsona

Jako každý večer jsem šel do kuchyně pro něco k snědku, taková má půlnoční svačinka. Když v celém bytě zhasla světla. To budou pojistky, pomyslel jsem si. Sešel jsem do sklepa. V ruce jsem držel baterku. Stál jsem u pojistek a koukal na všechny ty dráty. Sakra co teď, chytl jsem za velkou páku na straně a trhl jí. Jako by zemětřesení. Dům se skácel a já zůstal s páčkou v ruce na volném prostranství. Až teď jsem si všiml velkého nápisu na straně. NETAHAT ZA TUTO PÁKU, DŮM BYL NAVRŽEN, ABY SE JEDNODUŠE ZBOURAL, a pak obvyklé warning. V pyžamu jsem seděl na záchodě a koukal na spoušť kolem sebe. Napadlo mě, že bych měl asi někam jít... jasný, zajdu k tetě Emě. Pochodoval jsem prázdnou ulicí. Bylo dost pozdě, nic nejezdilo, tady. K tetě je to kus cesty (přes město). Koukal jsem, jak po mně lidé koukají. Nic pěkného kolem mě nechodilo. Samí pasáci, šlapky, úchyláci, prostě vopruz. V půli cesty mi do boty skočil kamínek. Složitě jsem ho vyhrabával z pantofle. Asi po hodině jsem ztratil směr a po další půlhodině jsem ho našel. Začalo svítat a já pořád byl na cestě. Konečně... dorazil jsem před dům mé tety, když jsem si něco uvědomil. Moje teta se vlastně přestěhovala, do Pelhřimova... co teď??? Nastoupil jsem do autobusu, linka 103 je má oblíbená, a sedl si vedle starého, ale velice upraveného pána. Konečně jsem si mohl na chvilku odpočinout. Po pěti minutách ke mně přistoupil muž s nějakým odznakem. Revizor. Sakra. Vystoupili jsme z autobusu a já začal utíkat. Kamkoliv, hlavně pryč od něj. Když jsem dorazil k nákupnímu středisku, nějaký Karfur nebo co, tak si mne povšiml policista. Otázal se mne, kde mám doklady. Sakra. Vysvětlil jsem mu, co se mi stalo. Vzal vysílačku a říkal tomu na druhé straně, že tu po městě běhá nějaký maniak. Nevím proč, ale měl jsem dojem, že mluví o mně, a tak jsem se dal do běhu, opět. Konečně jsem dorazil "domů". Našel jsem nějaké oblečení a peníze, stejně jsem chtěl vždycky cestovat. Do malého baťohu jsem zabalil to nejnutnější, jako kartáček na zuby, mýdlo, toaletní papír, medvídka, slipy, ponožky, nůžky na nehty a tolik potřebný pas s dalsími věcmi a vyrazil do světa, teda na zastávku stotrojky. Cesta na letiště proběhla celkem bez potíží, jen jsme píchli, tak jsme asi půl hodiny čekali na další autobus. Naše malé letiště nabízelo primitivní pohoštění. Zašel jsem si do KáeFCéčka koupit nějaký hranolky, abych se před cestou posilnil. Později se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad, ale to nechme stranou. Příjemné letušky mne usadily do mého nepohodlného křesla u okna. Měl jsem krásný výhled na křídlo, které neslo známky těžkého opotřebení. Dlouhé praskliny se táhly po celé délce modře natřeného zázraku, který dokáže vznést tento tisícitunový kolos do vzduchu. Ukázali nám, kudy máme utíkat, když někde ztroskotáme, ale podle mě bych asi už pak nikam neutíkal. Po ranwayi nám to trošku vrzalo, možná tím, že do turbín u křídel narazilo pár holubů, možná tím, že pilot pamatoval druhou světovou, každopádně se zdálo, že se pozvracím hned na začátku, ale díky žvýkačce jsem to zvládl. Vzlétli jsme směr Paříž. V půli cesty jsme měli menší turbulenci, ale mně to stačilo - hranolky šly ven. Hned potom nám dovezli jídlo. S chutí jsem odmítl a šel si na záchod umýt zuby. Vylezl jsem zrovna ve chvíli, kdy letušky dávaly pokyny, aby si cestující zapnuli pásy. Slavná Paříž, země gurmánů, můj sen. Bylo odpoledne a sluníčko mě hnusně pálilo do obličeje. Stopnul jsem si taxík a namířil si to hned k mé oblíbené Eiffelově věži. Dlouhá byla tato má cesta a nepříjemně se prodražila. Byla zácpa, kvůli nějaké babě, která rodila uprostřed silnice. Hrozný tyhle ženský, maj rodit v nemocnici, sakra... Tak či tak jsem k věži dorazil kolem sedmé. Má peněženka si odlehčila a já si slíbil, že už taxíkama nikdy nepojedu. K mé smůle měli zavřeno. Do šesti? To si dělaj prdel!?! Když jsem si chtěl ve stánku koupit párek v rohlíku, překvapila mě paní, která na mě začla korejsky. Dostal jsem strach a utekl. I s párkem, bez placení. Posadil jsem se na lavičku a vychutnával svůj první francouzský párek v rohlíku. Chutnal divně, zatracená korejka, co do toho dala!?! Hodil jsem jídlo k holubům a pozoroval Vítězný oblouk. Když jsem ucítil, že mi něco přistálo na rameni. Ptačí bobek. To mi scházelo, co teď s tím? Vytáhl jsem z kapsy papírový kapesník a utřel část trusu z bundy. Z batohu jsem vytáhl tenkou, nepromokavou větrovku a oblékl si ji. Pošpiněnou bundu jsem strčil do batohu. Také jsem vytáhl svůj foťák a začal dokumentovat svoji návštěvu města. Zjistil jsem, že v šeru se těžko fotí, tak jsem toho raději nechal a soustředil se na to, kde bych přespal. Napadl mě hotel, ale poté, co jsem se zorientoval v peněžence, jsem toto řešení zamítl. Upoutala mě krabice na malém náměstíčku. Vytáhl jsem z batohu teplou deku a zabalil se do ní. Ulehl jsem a přemýšlel o zítřku. Kam asi půjdu? Vyzbydou mi peníze? Měl bych si najít práci bez víza? Usnul jsem. Zdálo se mi, jak jedu v letadle a my havarujeme. Já jediný přežiju a sejdu se na ostrově s Papežem. Dál už si to nepamatuju. Vzbudil mě nějaký strážník, říkal něco jako, že bych tu neměl spát. Z jeho gestikulace jsem pochopil, že si mě chce odvést. Popadl jsem deku a začal utíkat. Asi jsem v tom už měl praxi. Moje další zastávka byl Louvre. Zaplatit vstupné pro mě nebyl problém, protože jsem kolem dámy, co to kontrolovala, prošel bez povšimnutí. Má cesta vedla rovnou k dílu Da Vinciho. Mona Lisa, krása. Dneska jsem měl asi vážně smůlu na strážníky, protože když jsem se chtěl u krásného obrazu naobědvat, tak mě jakýsi securiťák prohlížel, jestli nemám bombu. Neměl jsem. Vyšel jsem z muzea a napil se z čisté kašny, co byla nedaleko. Bezduše jsem kráčel ulicemi Paříže a očekával nějakou zajímavost, ale nic, nic se nedělo. Když jsem se začal na zastávce nudit, najednou se něco stalo. Bylo to neuvěřitelné. Ta chvíle mi změnila budoucnost. Díval jsem se na televizor v bazaru, běžel tam nějaký pořad, do kterého přijímají herce. Ihned jsem doběhl k nejbližší budce a zavolal na požadované číslo. Naštěstí jsem klidně mohl mluvit anglicky, takže jsem se dobře dorozuměl. Měl jsem přijít do nějaké Šajzelizé, či co. Podle cedulí jsem to za dvě hodiny našel. Dlouhá ulice, táhnoucí se od Vítězného oblouku, až nevím kam. Našel jsem číslo domu a tam mě přívětivá slečna usadila do křesla a řekla mi, ať chvíli počkám. Čekal jsem minutu, dvě, tři, usnul jsem. Jakoby zemětřesení, ale to mě jen ta milá slečna probouzela. O chvilku později, co jsem se upravil, jsem vešel do kuželovité místnosti s velkým stolem, za kterým seděl malinký mužík s kulatými brejličkami. "Hi," pozdravil jsem, ale on jen kývnul a pokynul mi, ať začnu předvádět nějaký herecký um. Začal jsem svého oblíbeného Hamleta. "Být či nebýt, toť je ta otázka," mrknul jsem na mužíka a pokračoval terminátorem: "já se vrátím", a potom: "což takhle dát si špenát," ale to už mě mužík zastavoval. Uklonil jsem se a posadil na židli. Začal anglicky: "Pane Watsone, nechápejte mě zle, ale toto má být pořad pro děti od dvou do pěti let." A tak skončila má herecká kariéra. Přece jen mi Paříž něco dala. Bolest břicha, ta kašna, ze které jsem pil, asi opravdu nebyla moc čistá. Došel jsem na letiště a koupil si lístek do Itálie.