Borovička

Divadelní spolek Borovička jsou prima kluci. Vím to, pokládám si za čest, že je znám osobně.
Všichni jsou tak v mém věku, jen pan Klásek je o 20 let starší. Soubor existuje už deset sezón a za tu dobu se do jeho řad - nevím proč, nedostala žádná žena. Někdo by řekl, že je to na škodu divadla. Všichni v městečku víme, že opak je pravdou. Takovou roli, jako je Julie, nedokáže žádná žena zahrát, jako náš Pepan. A Desdemona v podání Franty, který má 130 kg a hustý plnovous, se musí vidět.

Divadelní soubor Borovička je prostě perfektní. Jistě se ptáte co já, místní opilec, na půl úvazku nezaměstnaný a na půl invalidní důchodce, mám společného s vynikajícím souborem Borovička. Já, který jsem 6 x do týdne totálně ožrat, já, troska s vychlastaným mozkem a rozbitými játry. Teď se nebudu vytahovat, jsem to však já, kterému divadelní soubor Borovička vděčí za své úspěchy. Já jsem příčinou toho, že jsou hvězdy na amatérském poli divadla. Nevěříte? Nevadí! Vaše věc! Divadelní soubor Borovička totiž kopíruje divadelní soubor Járy Cimmermana a to tím, že před každým představením má půl hodiny seminář na určité téma. A to je moje parketa.

Nemáte tušení, co vyprodukuje můj mozek po pěti pivech a třech velkých borovičkách za šílenosti třeba na téma okurky. Pan Klásek to někdy nestačí ani zapisovat. Po úpravě a přednesu divadelních herců řvou diváci smíchy nejenom v divadle, ale i při pohledu na jakoukoliv okurku v okruhu 10 km.

Někdy, když jsem střízliv, přemýšlím, proč tomu tak je. A docházím k názoru, že je to poslední záchvěv mého mozku před úplným zhroucením. Genialita mých myšlenek mě děsí,
a to z jednoho důvodu. Až zabiji alkoholem poslední mozkovou buňku, propad do úplné debility bude o to strašnější. Ve svých úvahách dokážu být i vážný. Většinou k ránu při bolesti hlavy. Než to spraví dvě velké borovičky. To koukám do stropu a trápím se osudem lidstva, které se tak jako já, řítí do záhuby. Lidé, kteří vše řídí tak říkajíc u kormidla, jsou určitě opilejší než já. Navíc nemůžou nikdy vystřízlivět, protože ranní kocovina by je nutila myslet jinak.

Dnes ráno šlo lidstvo stranou. První můj pohled patřil stropu. Pak mým zabláceným botám. V posteli jsou boty nepatřičná věc. Dál to byl nepatřičný zápach. Ne, že bych dbal na hygienu a výměnu spodního prádla, tohle byl smrad, jako by se někdo .... Uhádli jste – ne někdo, ale já. A pak ta myšlenka – nebudu pít. Prostě nebudu pít. Změním celý život. Já budu voňavý a střízlivý.

Úklid a hygiena zabraly hodně času. Oholen, vykoupán, čistě oblečen jsem vyrazil na večerní představení divadelního spolku Borovička. Usadil se v poslední řadě, aby chlapi nečuměli, a těšil se na hru. Divadlo bylo plné, lidi se smáli a tleskali a já – já usnul.
Probouzím se: lup, cvak, lup, cvak, opět cvak – otvírám oči. Je tma, ticho. Doklopýtal jsem ke stěně, nahmatal vypínač – cvak. Světlo se rozlilo po divadle. Nikde nikdo, dveře ven jsou zamčené.
Na jevišti stojí láhev borovičky, sklenka a cedulka s nápisem Dobrou noc. Vzal jsem láhev, otevřel a hrdlem dolů zamířil k nejbližšímu oknu. Otevřel ho, vylezl na parapet, seskočil na chodník, prázdnou láhev odhodil do popelnice, nadechl se čerstvého vzduchu a vyrazil domů.