Sousedka

Mirek už několik měsíců bydlel ve svém vlastní bytě a typický mládenecký život se mu celkem zamlouval. K jeho milému překvapení se na patro hned vedle jeho bytu před časem nastěhovala nová sousedka, tak přibližně v jeho věku. Vídával jí poměrně často a začínala se mu líbit. Očekávání, že jí uvidí někdy s nějakým mužem, se nepotvrdilo. Představa, že s nikým nechodí, ho zcela ovládla. A protože nesmělost byla jeho velmi silnou stránkou, tak začal přemýšlet, jak s ní navázat kontakt.
Vhodnou příležitost viděl v jejím občasném ježdění na kole. Kolo měl připravené v předsíni a cyklistický oděv přes opěradlo křesla. Několik dni byl jak na trní a číhal na ten okamžik, kdy ona se půjde projet na kole. A ve středu se dočkal. Kukátkem ve dveřích na chodbu se díval, jak vytahuje kolo na chodbu.
„Hrome. Ta má ale postavu,“ pomyslel si a hbitě se převlékl do cyklistického dresu, nasadil si helmu i brýle, načež rychle vyjel s kolem na chodbu. Málem na schodech zakopl, jak spěchal. Zároveň přes okno v patrech jí viděl. Jela jako tradičně směrem k lesoparku. Vůbec nevěděl, co jí případně řekne. Ale rozjel se velkou rychlostí stejným směrem.
Uběhlo několik minut. Poté jí zahlédl a vedle ní nějakého cyklistu. Zamračil se a po chvíli zjistil, že tím cyklistou je starší muž, který bydlí rovněž na stejném patře.
„Zatracenej dědek! Kde se tady vzal?“ pomyslel si naštvaně a začal je zpovzdáli sledoval.
„Co jí jen ten starej páprda vykládá? Krucinál! Aby ho husa kopla!“ procedil vztekle mezi zuby.
„Kéž by si píchnul, ty starej vobšourníku!“ hartusil polohlasně. Poté k jeho radosti se muž s ní rozloučil a zahnul na jinou cestu.
„Výborně! Teď si tě nadjedu!“ řekl si nadšeně a šlápl do pedálů. Věděl, že cesta, po které ona jede, vede po okraji lesoparku a stáčí se pak zpět do lesoparku. A na ní žádná jiná cesta nenavazovala. Teprve až ta, po niž vzápětí rychle jel.
„Hurá. Bude to vypadat jako náhoda, že se setkáme!“ radoval se a jel velkou rychlostí. Hodlal na ní počkat v místě, kde ony cesty na sebe navazují. Ale k jeho nemilému překvapení mu skoro přestalo brzdit kolo. Zoufale mačkal rukama na páčky od brzd, ale vše bylo marné.
„Zatraceně!“ vykřikl a vzápětí projel velkou rychlostí to místo, kde chtěl čekat. Zároveň mu do cesty vběhl pes, na něhož odněkud zdálky volal jeho majitel. Strhl kolo do strany a s vytřeštěnýma očima vjel do houštin na okraji cesty. Projel jimi za hlasitého praskotu i svého výkřiku. Na stráni za nimi ztratil rovnováhu a následoval pád.
Když se vzpamatoval, seděl v křoví u jiné cesty. Kolo se nějakým způsobem dostalo na něho, přičemž postrádal brýle a okraj helmy měl naražený k očím.
„Krucinál!“ procedil mezi zuby a náhle před husté větvičky porostu spatřil sousedku na kole. Ta se zastavila na opačné straně cesty u vyhlídky. Pokusil se vstát, ale znovu spadl na zem a ještě více sjel do prohlubně. Přitom se praštil o řídítka do brňavky. Chvíli takhle ležel a poté zaslechl hlas souseda, kterého už předtím se sousedkou viděl.
„Koukám, že máme na sebe dneska štěstí.“
„Lesopark je malý, pane Novák.“
„Už jste byla na tý nově votevřený cyklistický stezce, co začíná za lesoparkem?“
„Ještě ne.“
„Je perfektní.“
Hovor se vzdaloval a Mirek se po chvíli vydrápal i s kolem na cestu. Zjistil, kolik bude mít modřin i to, že přední kolo dostalo tvar nefalšované osmičky.
„To se mi zase něco povedlo! Do prkýnka dubovýho! Tak takhle se s ní neseznámím! Dědek jeden zatracenej! Aby ho čert vzal!“ nadával a pomalu si to namířil domu. V hlavě však usilovně přemýšlel, jak se sousedkou příště navázat hovor.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI