Trapáci

Dnes jsme místo školy vyfasovali igelitové tašky plné magnetů, na kterých byla zvířátka od psů přes zajíce a kočky až po delfíny, modrou zástěru a la kasička a průkaz na prokázání, že naše peníze opravdu poputují na boj proti rakovině. Byli jsme nadšeni, když nám toto profesoři řekli.
V sedm hodin a čtyřicet minut jsem už stál s Ondrou, mým spolužákem, před školou a netrpělivě čekali na třetího člena naší výpravy, Martina. Všichni z naši třídy dávno zmizeli za obzorem, zatímco my jsme nervózně čekali a čekali. Za několik nemálo minut se konečně objevila Martinova pověstná pistáciová mikina, díky které si vysloužil přezdívky jako Mr. Kiwi, Žabí princ nebo taková ta trapně ohraná Marťan. Přišel k nám, s ledovým klidem si vyndal z uší sluchátka, flegmatickým pohledem se na nás podíval a líně řekl: ,,Čau…“ My jsme se s Ondrou na sebe jen podívali, zavrtěli jsme hlavou a vyrazili jsme ze stínu školy. Nastoupili jsme do trolejbusu, který nás měl dovézt až na Českou, jenže byla poněkud zácpa, a tak jsme usoudili, že bude lepší, když půjdeme pěšky. Asi po půl hodině ne zrovna svižného tempa jsme dorazili na Českou. Demokraticky jsme se rozhodli, že bude lepší se jít najíst do McDonaldu, abychom nabrali síly, a potom že vyrazíme do terénu. Martin a Ondra si skromně dali kafe a zmrzlinu, zatímco já šest nuget, hranolky a jahodový shake. Ještě živě jsem měl v paměti trapas, když jsme byli se školou v Římě a já v nejstarším McDonaldu v Evropě jsem si mojí perfektní angličtinou objednal místo šesti nuget šest menu, což stálo 15 euro. Sedli jsme si do nejvzdálenějšího rohu a začali jsme kecat o nějakých kravinách. Po chvíli to Martina přestalo bavit a řekl: ,,Nemůžeme se bavit o něčem normálním?!“ Ondra na to: ,,A o čem? Něco nahoď!“ ,,Tak co holky?“ vznesl Martin otázku. ,,Nic.“ Odpověděl stručně Ondra. Podíval se na stěnu, kde visel obrázek nějaké ženské, která se opírala o auto. ,,Myslíte, že je to Cadillac?“ zeptal se potom s plnou svojí vážností.
Vyrazili jsme do terénu. Já si oblékl modrou zástěru, ale jen přes rameno, což se kolegům moc nelíbilo, a tak se nemůžete divit, že mi zůstala okolo krku jen na Masaryčce a chvíli před Hlavním nádražím. Ondra a Martin mě vinili za to, že kvůli mně nic neprodají, ale to byl holý nesmysl, protože se ani jednou nikoho nezeptali. Nicméně zástěru si vzal Ondra a mně byla přidělena role obchodníka (spolu s Martinem). Nemalou dobu jsme hledali optimální ,,útočiště“, kterým se po dlouhé pátrací akci staly eskalátory před Vaňkovkou. Tam jsme se chvíli seznamovali s okolím, a pak jsme začali vyhledávat ideální ,,kořist“ (samozřejmě se nikdo nehrnul do toho, aby se cizích lidí ptal touto formulí: ,,Dobrý den, prosím vás, nekoupila byste si tento magnetek za 25 korun? Peníze poputují na boj proti rakovině.“ Tak se není divit, že každý hledal nějakou výmluvu, aby se nemusel ptát) Z Vaňkovky i do Vaňkovky se hrnuly tucty lidí, ale my jsme si nemohli vybrat. Nikdo nebyl podle naších představ. Ten telefonoval, ten měl mp3, ta nesla prací prášky, ten byl slepý, ta zase hluchá, ten byl plešatý, ta neměla zub, to byla blondýnka, ten měl pitbula atd. Prostě každý hledal alespoň nějakou chybu na onom člověku, aby se nemusel ptát. Po dlouhém váhání nakonec Martin sebral iniciativu a vyšlápl si to vstříc jedné důchodkyni. Obchodnickým šarmem se jí zeptal, Ondra se na ni usmál a….. bankrot! Viditelně naše charisma nepůsobilo na důchodce, ale nás to neodradilo a šli jsme se zeptat paní s kočárkem. ,,Dobrý den, nechtěla byste si…“ začal jsem naučenou formulku. ,,NE!!!“ odsekla nervně maminka, která asi byla rozhozena tím, že Ondra začal navazovat kontakt s její roztomilou dceřičkou (Ne, to byl blbej vtip.) Naše charisma tedy nepůsobí ani na maminky s kočárky. No nic, nedá se nic dělat, musíme zkusit jinou sortu lidí. Po levoboku snídali nějací ukrajinští dělníci, napravo si to mašíroval nějaký generál (Ondra navrhl, že bychom mu mohli ten magnet přilepit vedle těch hvězdiček, třeba takového zajíčka, ten by se tam skvěle vyjímal) a před námi zády otočená stála nějaká paní staršího věku. Ondra se ujal slova a spustil: ,,Dobrý den, vážená paní, mohla byste si koupit…… ahoj babi…“ řekl překvapeně, když se ta paní otočila čelem k němu. Naštěstí jsme narazili na příbuzného, jinak bychom asi za tu hodinu, co jsme tam stáli, nic neprodali.
Napadlo nás, že neúspěch bude zapříčiněn třeba polohou. A tak jsme vyrazili k Hlavnímu nádraží. Po cestě jsme narazili na Páju, Anetu a Aničku, kteří už měli všechny magnety vyprodány, čímž nás naprosto setřely, a tak jsme rapidně přidali do kroku. Na Hlavním nádraží jsme potkali další skupinku holek z naší třídy, které tvrdily, že se dobře prodává na Mendláku. Tak jsme jeli tam. Poptali jsme se asi dvaceti lidí, z toho dvakrát úspěšně, když vtom jsme narazili na další dvě holky z naší třídy. ,,Super tržby jsou u Mahenova divadla!“ tvrdily. Neváhali jsme a už jsme si to pádili k divadlu. Dojeli jsme tam a… prázdno až vymeteno. Naštěstí zanedlouho přijela šalina a z ní ,,vyskákala“ pěkná řádka lidí. Prodali jsme zase nanejvýš tři magnetky. Přestalo nás bavit, zvláště když Ondra stále počítal statistiky úspěšnosti a výsledek 8% nás opravdu odrazoval. Zajeli jsme tedy k nám domů, do Krpole, kde jsem prodal alespoň pár magnetků mým prarodičům a pár nám do rodiny. Pak jsme to ještě jednou zkusili ve městě. Martin se zeptal jedné paní: ,,Prosím vás, milá paní, nechtěla byste si zakoupit tento magnetek, který podpoříte boj proti rakovině?“ Ona se chvíli rozmýšlela (asi jakou výmluvu zvolit) a pak odpověděla: ,,Nemám hotovost.“ Toho se chytil Ondra a vykřikl: ,,To neva, my bereme aji šeky nebo kreditní karty!“ Tím náš Srdíčkový den skončil…