Náš pan ředitel

Tak si představte, že naše škola má ředitele. To je věc, co? Divíte se? Zasvěcený se nediví, proč z toho dělám takovou věc. Náš pan ředitel je totiž člověk velmi tichý, takže kolem vás i tiše projde ,aniž by jste si ho všimli. A tak se mnohým studentům u nás stává, že vlastně pana ředitele poznávají až u maturity. Předtím ho totiž klidně celou dobu považovali za školníka.
Ale abych nekřivdila. Já mám našeho pana ředitele ráda. Je to muž ve svých nejlepších letech. Má menší, ale za to sportem udržovanou postavu. Nosí knír, který chytá šedou barvu, stejně jako jeho vlasy, které mu postupně slézají z čela. Nikdy ho neuvidíte v ničem jiném než v obleku a kravatě a hlavně upraveného. Zdá se, že dá na dobrý zjev a vystupování. Aby ne, musí přece reprezentovat náš ústav!
Moc šancí si s ředitelem popovídat nemáte. Učí jen pár tříd. Proto si s ním můžete promluvit spíš jen u něj na koberečku v ředitelně. A přesto já se můžu chlubit, že jsem se s ředitelem potkala i v jiných situacích.
To, že když jsem ho potkala někde na chodbě a já ho uctivě pozdravila, samozřejmě neberu. I když za zmínku určitě stojí, že se ředitel snaží vždy a každému odpovědět na pozdrav. Mně teda zatím odpověděl vždy a že je to fakt někdy těžké odpovídat celému davu studentů ,vám snad nemusím ani vysvětlovat. Je prostě kabrňák.
Taky k nám občas nakoukne do třídy. Ale nikdy nekřičí. Ani když kluci zrovna provádí nějakou lumpárnu a nebo když někdo sedí na topení, což bytostně nesnáší.On jen prostě stojí ve dveřích. Mlčky probodává nezbedníka očima a ten samozřejmě nechá všech nekalých činností a svorně skloní hlavu. Poté ředitel beze slova odchází.
A mně se jednou stala taková věc.
No ,co si budeme povídat. Trapas. Bylo to hned tak první měsíc prvního ročníku. Pomalu jsem si zvykala na fakt, že vstupní dveře jsou na čipovou kartu. Ze školy jsem se vždy dostala v pohodě. Projela jsem kartou otvorem na to určený, rozsvítilo se malé zelené světýlko a dveře byly otevřeny. Nemohlo mi však uniknout, že dostat se dovnitř je těžší a že karta nefunguje hned po každém zasunutí. Proto jsem vždy, když jsem šla do školy, bodře čekala na jiného studenta s kartou, který otevře a já se tak mohla dostat do školy.
Jenže jednou zrovna pořád nikdo nešel, takže jsem začala štrachat mou kartu. Bohužel jako naschvál začali studenti přicházet a protože viděli, že budu otvírat, tak se nikdo nehodlal jít otevřít místo mě. To zvládnu, říkala jsem si. Přece to musí jít. Projela jsem jednou. Nic. Ještě v klidu jsem to zkusila podruhé. Potřetí. Počtvrté. Znervóznila jsem. Za mnou se začal tvořit pěkný dav. Cítila jsem, jak se potím a jak začínám rudnout. Začala jsem proto kartu všemožně obracet a zkoušela co se dalo. Ale pořád nic!!
Byla jsem fakt bezmocná a taky bezmocně rozhodila rukama. Když to už někdo z davu nevydržel a s hezkým otitulováním, že jsem „neschopná kráva“ dveře hned na první pokus otevřel. Měla jsem chuť propadnout se 100 metrů pod zem. Honem honem jsem se chtěla ztratit v davu, když tu mě někdo chytil za rameno a z davu vytáhl.
Byl to pan ředitel. Ano, sám velký ředitel. Hleděla jsem na něj, co po mně chce. Vzal mi z ruky kartu, počkal až všichni vejdou a pak dveře zavřel. Pak zevnitř! Chápete zevnitř, kde to jde snadno, dveře ihned otevřel. S překvapením mi kartu podal: „ Ale vždyť vám funguje!“
Sakra, tak si ji běž zkusit z druhý strany, chtělo se mi říct, ale byla jsem z toho tak vedle, že jsem jen zčervenala a řekla: „ Já…já..vím…dě…dě..děkuji“ a vytrhla mu kartu z ruky a utíkala do šatny. On se celou tu dobu na mě díval, jak se marně snažím dostat do školy. No potěš!
I když před pár dny jsem se svého traumatu z otvíraní dveří zbavila. Naskytla se mi totiž situace, kdy bezradný prvák zkoušel dveře otevřít, ale marně. Po něm to zkoušela druhá prvanda, ale taky neúspěšně. Už mě to přestalo bavit se na to dívat a tak jsem tu prvačku požádala: „Dovolíš?“
Půjčila jsem si její kartu a bez mrknutí oka jsem na první pokus otevřela.
„ Chce to získat ten spárvnej grif,“ usmála jsem se a podala zpět kartu holce, která začala nabírat barvu rajčete. Škoda, že mě neviděl ředitel!
Ale dá se vlastně říct, že mě od té doby nikdy pan ředitel nezapomněl pozdravit.
No, ale snažila jsem se ředitele potkávat co nejmíň, i když je to bezesporu fajn chlapík. Ale co si budem nalhávat. U něj v paměti jsem se zapsala hrozně.
Jenže přišel den, kdy se to změnilo.
Bylo to tak asi po roku. Tedy už ve druhém ročníku.
Právě byla přestávka. Dostala jsem nezřízenou chuť dát si jablko. Zrovna jsem šla kolem školního bufetu a když jsem viděla, že jablka mají, ihned jsem se tam vrhla. Kluk mi ochotně jablka prodal. Pro jistotu jsem si koupila hned dvě. Zaplatila jsem a celá natěšená ,jak si jablíčka hezky spapám jsem se rozradostněně otočila o 90° a nakročila jsem.
To jsem ovšem netušila, že za mnou někdo stojí.
To, kdo to je ,jsem si všimla, až když byly jeho oči pár centimetrů od mých. Polekaně jsem ucukla. Pan ředitel. Nejhorší bylo, že se na mě díval taky polekaně. Tak nějak šokovaně, překvapeně. Díval se na mě tak 7 vteřin a já se nedokázala odlepit od místa a v hlavě mi jen letěly myšlenky, jestli mám snad na sobě něco nevhodného, nebo jestli se mi nerozmazala řasenka a nebo jestli nemám, nedej bože, žvýkačku ve vlasech.
Konečně jsem se trochu probrala: „ Dobrý den!“
Zdálo se, že můj pozdrav vytrhl ředitele z tranzu.
Zeptal se mě: „ Vy jste si koupila jablka?“
Nechápala jsem: „ Co prosím?“
„ Vaše jablka. Právě jste si koupila jablka. Vy je jíte?“
„Ano, já jím jablka.“
Ředitelův obličej nabral grimasu úcty a chvály: „ Ale to je pak chvályhodné! To vám schvaluji. Budete zdravá! Ještě jsem tady nikdy neviděl studenty si kupovat ovoce. Překvapila jste mě!“
Vy mě taky, pane řediteli, vy mě taky! „Eh…no….děkuju moc…nashledanou!“
Opět jsem pelášila pryč, ale má dušička se tentokrát tetelila radostí. Trapas je zapomenut. Ukázala jsem se v lepším světle. Hned jsem se taky spolužačkám pochlubila a ty si taky běžely koupit jablka.
Jenže žádné jablko nemohlo chutnat tak sladce jako mně.