Budulínek u lišek

Čekám tu na babičku a dědu. Dneska jim to celkem trvá. Asi měli na trhu něco extra. Posledně babička přivezla sádrovou sošku nahé ženské (prý nějaká Diana, bohyně lovu), která měla místo břicha hodiny. Vypadalo to fakt divně, ale babička byla nadšená. Teď ji máme v kuchyni. Tu Dianu, ne babičku. I když…vlastně obě, ale babička je víc oblečená. A netiká.

Před časem mi z trhu přinesli puzzle s obrázkem tajemného hradu v Karpatech. Má dva tisíce kusů a skládám ho už měsíc, protože když jsem dodával poslední kousek do hradní věže, otevřel děda dveře a průvan mi všechno rozfoukal po celé chalupě, takže jsem mohl začít znovu. Té práce, to si nedovedete představit.

Je tu teploučko a útulně. Takové správné doupě. Liščí doupě. Jen ten smrad…Vždycky trvá alespoň hodinu, než mi přestanou slzet oči. Stará liška Zrzatice mě po skvělé adrenalinové jízdě přes vesnici, kolem kostela, přes pole a les vyklopí ze svého ohonu a rovnou šupem po klouzačce do díry. Jupíííí…Jenže to je taková pecka, jako bych najel naostro ksichtem do kočičince.
Houby. Horší. Lišky jsou přece jenom divoká zvířata, takže si k tomu kočičímu produktu přidejte půl litru sirovodíku se čpavkem. A ten hrášek, co jsem spořádal k obědu, voňavému ovzduší taky nepřidá. Jsem rád, když začnu po pár hodinách konečně zase vidět.

Nechápu, proč stará liška vždycky žadoní:
„Budulínku, dej mi hrášku, povozím tě na ocásku.“
Nikdy jsem tady liščata neviděl jíst hrášek. Pořád se nacpávají chcíplými myšmi (nebo myšemi?). Taky někdy chytají za letu motýlky a mouchy. Pěkně se u toho vyblbují. Je s nimi sranda. Jsou tu čtyři. Říkám jim – Julča (Podle Julie Roberts. Stejná barva chlupů. Teda vlasů. Teda u té herečky vlasů, samozřejmě. U lišky chlupů. I když možná…No to jsem se zapletl). Pak je tady Vízly – to je jasné, že jo. Koukáte na Harryho Pottera. Dále Betynka (Podle Betty Middler, taky pěkná ohnivka) a nakonec Macek (Tam je to jasný. Taky takový vybledlý „stony face“. Jenom se tak nefackuje).

Pořád se pošťuchují, koušou, perou a žvaní. Víte, co je největší prča? Když se takhle melou nebo si hrají, pořád se tahají za ocásky. Koně se třeba mezi sebou okopávají, oni tak komunikujou. No a lišky se tahají za ocásky. Teda…vždycky dost dlouho trvá, než jim vysvětlím, že u lidí je to jinak. Že my takhle nefungujeme. Někdy s tím ani tak nepospíchám, on ten jejich způsob má něco do sebe. Chápete…

Tohle se ale nesmí dozvědět babička. Ta by to nevydýchala. Když jsem si jednou hrál se sousedovic Janičkou na doktory, řekl jsem doma, že holka je na tom nějak špatně. Že vůbec nemá to, co normální lidi. No a od té doby už nesmím na Janičku ani promluvit. To ale, mezi náma, není takový problém. U lékařské prohlídky přece nemusíte mluvit.

Za chvíli přijdou k díře a spustí to své :
„Fidli, fidli na housličky, bum, bum na bubínek…“
To je něco strašného. Nedá se to poslouchat, odrhovačka nemoderní. Než liška postupně vyšle všechny mladé, strávím tady mládí. Ale já jsem dědu zpracoval, přehrál jsem mu všechny svoje pásky s AC/DC, Metallicou a Kabátama, takže alespoň občas udělá výjimku. Koupil si na trhu baskytaru a kapodastr a někdy spustí:
„Highway to Hell“, nebo taky: „ Jump!“, případně: „Dole v dole“. Je to mnohem efektnější a rychlejší. Migréna staré lišky má tak raketový nástup, že pošle všechna liščata najednou a doma jsme o dvě hodiny dříve, takže stihnu i Simpsony. Dokonce si děda nechal narůst i delší vlasy, aby to bylo stylové a někdy si je přepásá čelenkou a zaplete do dvou copů. Jako Willie Nelson. Babička se pak dost rozčiluje, že ona mu rozhodně Dolly Parton hrát nebude.

Doufám, že dneska nasadí něco heavy. Celkem by mi to i bodlo. Liščata totiž od rány vyzpěvujou:
„Běží liška k Táboru…“
Už ladí. Ale nééééé, dědo, zase ty skřipky... No potěš, tak to se dostaneme domů až na Noční můru v Elm Street.

„Fidli, fidli na housličky, bum, bum na bubínek, jsou tam čtyři lištičky a náš Budulínek…“

Mnohem později seděl Budulínek u večeře, nimral se v ovesné kaši a litoval liščata, která dědeček pochytal do pytle a pořádně je seřezal rákoskou. Jako by za to mohla, viďte? Budulínek dostat zaracha, protože neposlechl babičku a dědu a otevřel lišce a nemůže teď týden ven, tedy ani za Janičkou.
…

Tady, přátelé, jasně vidíte, že nikdy nemůžete nechat své dítě bez dozoru. Nevíte totiž v jakém doupěti může skončit, a která liška podšitá ho bude učit, jak se správně tahá za ocásek.