Sněhurčina generační propast

To už se fakt nedalo vydržet.
Koukala celé dny do zrcadla a pořád:
„Zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“ Chudák zrcadlo. Zkuste si desetkrát denně vymýšlet různé varianty odpovědí. Jednou:
„Ty, moje královno, jsi nejkrásnější.“ Pak zase:
„ Ze všech žen na světě ty jediná.“ Pak už těžce improvizovalo:
„Kam se na tvé naducané rtíky hrabe Angelina Jolie, má královno.“ Nebo:
„Kdyby režisér Marschall nebyl slepý, Pretty Woman by nehrála Julie Roberts, ale jen a pouze ty, Nádherná.“

Celé dny si zpívala tu odrhovačku z West Side Story:
„I am so pretty, I am so pretty.“ Někdy to prohodila s :
„Když se načančám…“ Infantilní. Kolikrát bylo zrcadlo tak zoufalé, že se raději zamlžilo, aby mělo na hodinu klid. Jenže pak mě sprdla, že to neumím pořádně vyčistit. Prý jsou na to nejlepší suché noviny. O okeně asi v životě neslyšela.

A pak se to stalo. Zrcadlo už nemohlo přehlížet ty rýhy kolem úst. (Kdyby nebyla tak zapšklá, ani ta mezioční vráska by se jí neudělala tak brzy). Jednoho krásného dne to vybalilo. A zrovna na Den Matek. Venku byl nádherný den, magnolie růžově kvetly, naše zámecká třešeň už zakládala na plody, pod oknem mého pokoje štěbetaly sýkorky, ale v dálce se na obloze začaly houfovat bouřkové mraky. Mělo mě to varovat. Právě jsem matce nesla jako dárek nový krém pro věčné mládí od Avonu a padla obligátní, tisíckrát položená otázka a pak hned na to pecka:
„Tvoje dcera Sněhurka, má královno.“

A bylo to. Když vybuchla Krakatoa, byly škody jen poloviční, proti tomu, co nastalo po téhle větě. Král chtěl pořád vymalovat a rozhoupával se k tomu už deset let. Že prý váleček už není třicet let moderní. Už nemusí. Momentálně není co malovat. Nejdřív musí znovu postavit zámek. Lidi z podzámčí nezachránili ani peřiny. Takový to byl „vichr z hor“. Bivakujou u řeky a staví týpí. Ještě, že začíná léto. Královna teď leží přikurtovaná k posteli a je v péči psychiatrů. No uvidíme, co s ní dokáže Cimický a diazepam. Při jejím hysterickém temperamentu se obávám, že brzy přejde na valium. (A doktor taky.)

No a já dopadla jako hubkař. Krása se neodpouští. Měla morbidní plány jako že, „zavést do nejhlubšího lesa a vyříznout jí srdce.“ Normální ženské by stačilo, kdyby mi polila ksicht kyselinou, ale jí ne. Když už, tak už. Věděla dobře, že by jí nic nedokázali. Odskákal by to ten myslivec. Nechal mě tam zbaběle u pařezu, nechtěl se do ničeho namočit. No a já doklopýtala tady k trpaslíkům. Upřímně řečeno, dělám jim služku. Vařím, peru, uklízím, drhnu jejich zablácené galoše…prostě jak nějaká manželka. (Aspoň, že nechtějí sex. Uznejte – měří devadesát centimetrů, tak jak asi vypadají ty JINÉ proporce…) Nejvíc mi ale vadí, že celý den chodím v předklonu. Stropy tady mají metr třicet. A v noci, když spím, mám obě nohy vystrčené z okna, protože postel je krátká. Ráno mě budí datel klováním do kolene nebo mě obírají hladoví mravenci. Mám strach, že to jednou neuhlídám a zbude ze mě jenom skelet. Blééé.

Kéž by si pro mě přišel nějaký krásný princ. Já bych mu dělala pomyšlení, starala bych se o něj, vařila bych mu, co má rád a ani bych nenasazovala na jeho kamarády. I na fotbal bych ho nechala koukat. I na Pobřežní hlídku…i když s těžkým srdcem. Co vynalezli silikon, je dost těžké uspět v konkurenčním boji. Ach jo, cokoliv, jen pryč odsud.

Co já dnes uvařím? Šmudla chtěl něco sladkého. Že bych upekla štrůdl? No jo, ale nemám jabka. Teď je nikde neseženu. A kdopak to klepe na dveře? Že už by se kluci vrátili? Možná zkrácená šichta. Občas mají v trpasličím dole zával a to jsou pak doma dřív (jestli teda nejsou zrovna náhodou v tom závalu). Kdepak, to je nějaká milá stařenka.

„Děvenko, kup si jablíčka. Čerstvá, voňavá…“

…

„Šmudlo, pohni si. Dělej, já už to nevydržím…“
„Hele, klídek, prostě to nejde. Zkus to ty, Dejmale, když jsi tak chytrý.“
„Tak se zapřeme všichni a na tři zatlačíme.“
„ Raz, dva…tři!“ jako na povel se všech sedm trpaslíků opřelo do vzpříčených dveří. Ty se však ani nepohnuly.
„ Hele, Stydlíne, tak tam vlez oknem přes kuchyň,“ radil Prófa.
„ Proč zase já? Vždycky všechno vymetete se mnou!“
„ Protože máš nejužší ramena. Pamatuješ, jak ses tehdy protáhl v muzeu tou klíčovou dírkou, když jsme ti řekli, že je za ní osm kilo zlata z Májského pokladu?“
„ Tak, to mi raději ani nepřipomínej. Jediné, co za ní bylo, byla past na myši. Sotva jsem dopadl na podlahu, sklapla. Dodnes mám přes nárt fialový pruh a v holince molitanovou vložku, abych vůbec mohl chodit!“ rozčílil se Stydlín.
Nakonec se přece jen obětoval a okýnkem se protáhl. A velmi rychle zjistil, proč dveře jejich domku nešly otevřít.
„ Sněhurko, holka zlatá, co je s tebou? Vstávej, prober se. No tak, prober se!“

Ale Sněhurka byla docela mrtvá a nepomohl ani Dejmalův osmdesáti procentní dryják z máty peprné, kozích bobků, absintu a konopí. Trpaslíci se marně pokoušeli o umělé dýchání a masáž srdce, marně se snažili děvčeti dostat do hrdla životodárnou tekutinu. Zoufalého Šmudlu, který měl Sněhurku nejraději, protože mu dovolovala spát v holinkách, zadrželi v poslední chvíli, kdy se s kudlou v ruce pokoušel o trachetonomii.

Poté, co se nešťastní trpaslíci trochu sebrali, začali přemýšlet, kde Sněhurku pohřbí.
„ Do země ne, je to tady jednolitá skála, to bychom kopali měsíc. A za tu dobu by ovzduší v chaloupce bylo nedýchatelnější, než když si Šmudla zuje galoše.“
„ A co ji dát do skleněné rakve?“ navrhl Prófa.
„Ty ses zbláznil? Jednak, kde bychom ji sehnali? A za druhé, víš, jak bude vypadat za půl roku? Nepamatuješ si, jak to dopadlo, když jsi odmítl pohřbít svého oblíbeného křečka Vildu? Na to by ses chtěl koukat?“ vyděsil se Stydlín.
„ Hele, skleněná rakev není problém, kopeme zrovna v dole křemen, ne? No a z toho se dělá sklo. To zvládneme. A když ji dáme do Ledové jeskyně, bude pořád krásná a jako živá a my se na ni budeme moct chodit koukat.“

A jak pravil, tak i udělali. A to bylo jedině dobře. Jenom tak totiž krásný princ, který jel čirou náhodou kolem, mohl Sněhurčinu krásu vidět. Pomiňme fakt, jak moc byl asi normální, když měl potřebu líbat mrtvou, ale výsledek všichni známe, viďte? Tím intenzivním francouzákem, uvolnil zaskočené jablko a Sněhurku opět probral k životu.

A zlá královna? Ta dopadla špatně, jak už závistiví a nenávistní lidé občas dopadají. Když totiž znenadání zrcadlo opět řeklo:
„Tvoje dcera Sněhurka je ta nejkrásnější na světě,“ tak ji to tak navztekalo, že zrcadlo prorazila pěstí a podřezala si tím žíly. Než přišla pomoc (a pravda je, že nikdo moc nespěchal), bylo už na záchranu pozdě.
…

A jaké poučení nám z královnina osudu, přátelé, plyne? Nekoukejte se moc často do zrcadla, a když už to děláte, tak na něj nemluvte (fakt to není normální). Na procházce ignorujte dvoumetrové billboardy s dokonalými mladými sexy těly, neporovnávejte se s nimi a z domu vyhoďte váhu. Věřte, že se vám bude žít lépe. Kdyby to královna udělala, mohla se dožít krásného stáří a radovat se z vnoučat. Ale takhle jenom…cedila krev.