Netypické kouzlení

Jednoho dne mi při úklidu sklepa spadla na hlavu velká kniha. Když omráčenost pominula, tak jsem jí otevřel.
Hned mně bylo jasné, že jejím autorem je jeden z mých praprapradědů, který byl vášnivým kouzelníkem. A traduje se historka, že kouzlil ještě v rakvi a možná totéž provozuje na onom světě dodnes.
Na první stránce byl návod na jakýsi nápoj, po jehož požití bylo možno dvě hodiny kouzlit podle různých magických formulí a zaříkávadel v knize. Příprava kouzelnického nápoje mi dala hodně práce, přičemž při jeho vaření se můj byt zaplnil odporným smradem. Ten se brzo rozšířil po celém domě a pan Bělásek, jakožto velitel místních nedobrovolných hasičů, vyhlásil chemický poplach. K němu se přidal i místní policista pan Houkačka, který svolal dobrovolníky a prohlásil se za velitele rychlé zásahové jednotky. Ale protože trpěl komplexem maskování, což byl následek jeho působení v krizových oblastech světa, tak ho členové právě vzniklého sídlištního protiteroristického hasickopolicejního komanda nemohli najít.
Mezitím jsem s odporem páchnoucí nápoj vypil. Přitom jsem si vzpomněl na dodatek pod návodem. Ten varoval, že po jeho požití nastanou dočasně některé nežádoucí účinky. Neuplynula ani minuta a já jsem měl pocit, že lezu po stropě. Pak jsem ke svému zděšení plival z úst oheň. To však nebylo vše. Na hlavě mi začaly tancovat vlasy a zdálo se mi, že mám nějak moc nohou i rukou. Po několika dalších podivných pocitech jsem zůstal zaklíněný a zpocený v nástavci na skříni.
A protože před mým balkonem se sunul hasičský žebřík, na němž zoufale viselo několik postav, tak jsem se hned vrhl ke knize. Cílem mého kouzla bylo, aby hasičský vůz sám od sebe popojel. K mému překvapení však velkou rychlostí zmizel v dálce s vlajícími a křičícími hasiči na žebříku.
„No vida!! To kouzlení funguje!“ řekl jsem si. Přitom mé pozornosti neunikl větší počet uklízečů, kteří se při zametání ulice přískoky přibližovali k paneláku. Zároveň jsem si všiml velkého patníku, v němž se skrýval policista Houkačka. Rychle jsem proto zalistoval v knize. Kouzlo spočívalo v obnažení a povedlo se. Brzo prchalo ulicí několik naháčů, v jejichž čele sprintoval pan Houkačka, který mířil na nudipláž, kde rychle splynul s ostatními.
Kouzlení mne začalo bavit. Dostal jsem chuť na zmrzlinu, tudíž bylo mou snahou si jí přikouzlit. Asi jsem to přehnal, protože bytem prošla zmrzlinová lavina a já jsem se nechtěně přemístil na ulici. K úžasu všech, se poté sídlištěm přehnala zmrzlinová záplavová vlna, do niž se radostně vrhl pan Potápník. Ten byl náruživý potápěč ve všem tekutém a potápěčský oblek skoro vůbec nesundával.
Pak jsem v knize objevil kouzlo, co umožňovalo realizovat to, na co zrovna člověk myslí. K mému úžasu byla ulice náhle plná prsatých blondýnek v bikinách. V několika minutách propuklo davové sexuální šílenství. Dokonce i pan Telka, vášnivý to divák všech pozemských i nepozemských stanic, sexuální davové psychóze podlehl. Ani já jsem nechtěl zůstat pozadu, ale muži byli rychlejší. A tak jsem v potrhaném obleku dovrávoral do bytu. Kouzlo se mi podařilo zrušit a po ulici poté honily sexuchtivé muže jejich manželky a přítelkyně.
Pročítal jsem důkladně další listy knihy a zaujalo mne kouzlo, které umožňovalo vznášením zjistit, jak je kdo blbý. Sotva jsem dořekl magické zaříkávadlo, tak následoval náraz do stropu. Otřesený jsem se otevřeným oknem dostal ven. K mému překvapení se ve vzduchu vznášelo velké množství lidí. A mnozí vystoupali mnohem výše než já. K ním patřilo i několik radních. Ti po skončení kouzla asi poprvé zažili, jaké to je dopadnout na vlastní zadek.
Čas pro kouzlení rychle ubíhal a já jsem se rozhodl zkusit realizovat poslední kouzlo. Taxíkem jsem dojel na podlouhlé náměstí ve středu města. V jeho horní části se nacházela jezdecká socha. Stoupl jsem si před ní a začal nahlas číst mi nesrozumitelný text. Vzápětí zavládlo mezi turisty, co sochu fotografovali, naprosté zděšení. Kůň se postavil na zadní, shodil vykřiknuvšího jezdce a seskočil z podstavce. K mému zděšení ožily i ostatní sochy na podstavci. Pak nastal na náměstí zmatek. Já se vyšplhal na lampu veřejného osvětlení, ale neudržel jsem se na ní. A následoval dopad do sedla koně. Zatímco naštvaný shozený jezdec, který svíral v ruce dlouhé kopí, nadával rozplácnutý za podstavcem.
„Hele koníčku, chvíli stůj. Já musím v tý knize najít, jak tě zase dostat zpátky na ten podstavec,“ pronesl jsem zděšeně. To už kůň se mnou cválal napříč náměstím a já jsem ke svému úžasu viděl další sochy, jak jdou ulicemi. Zanedlouho historickým středem města kráčel zástup všemožných soch, v jehož čele jsem jel já. A také další obrovská jezdecká socha. V sedle koně seděl jednooký jezdec a v ruce svíral palcát.
Most vedoucí přes řeku, na němž byl dav turistů, se za výkřiků všech vyprázdnil. Sochy na onom mostě nás zdravily a přidaly se k průvodu, který tohle město za svou celou slavnou historii nezažilo. Já stále listoval v knize, ale ta mi náhle vypadla z rukou. A přes okraj mostu spadla do řeky.
„To je teda průšvih,“ pomyslel jsem si.
Netrvalo to dlouho a průvod soch došel k sídlu prezidenta, před kterým zaujala obranné postavení hradní stráž.
„Tyhle sochy asi chtějí audienci u pana prezidenta,“ řekl jsem nahlas.
„Ro…ro…ro..zejděte se na…na ….svá místa!“ vykoktal velitel stráže.
„Kdo se mi vzepře, ten se se zlou potáže!“ vykřikl jednooký muž, přičemž dva kamenní lvi začali jít k vojákům. Za okamžik nastal úprk hradní stráže. Ve stejnou chvíli se objevila hodně naštvána socha, která předtím seděla na koni, na němž jsem teď byl já.
„Já vás dodatečně zdravím. Váš kůň je bezvadný,“ sdělil jsem mu.
„Ztrestám tě, ty drzý spratku!“ rozkřikla se socha a tasila meč. Já se dal na rychlý útěk, přičemž jsem spatřil průsvitnou postavu, která držela v ruce tu knihu, co mi spadla do řeky.
„Ty si teda pěkný trdlo! Já jsem musel pro ní až na dno,“ řekl mi. A mně bylo jasné, že je to můj kouzelnický praprapraděda. Pak pronesl nahlas jakousi větu a všechny sochy zmizely.
„Vyvádíš tu teda pěkný vylomeniny. No, máme to v rodě. Tak se měj,“ pronesl a rozplynul se. Já užasle seděl před branou, ze které po chvíli vyšli vojáci.
„To je on, co sem ty sochy přivedl!“ vykřikl jejich velitel a za chvíli jsem prchal nejenom před nimi.