Chudák princ od Šípkové

Já jsem měla být královnou, to je jasné. Už od dětství jsme si se ségrou nesedly. Byla taková křehoučká, všichni se s ní cicmali a táta si hrál jenom s ní. Dávali ji lekce hry na citeru, zatímco já dostala k narozeninám bubny a bonga. Že prý to lépe odpovídá mému naturelu. Učili ji elegantní poklony a jak správně mrkat, aby řasy co nejvíce vynikly a oči zajiskřily a já jsem zatím hrála rugby. A že jsem byla sakra dobrá. S naším týmem Šípkoví Drtiči jsme vyhráli třikrát Pohár Království. Můj dres visí v hlavní síni našeho zámku, mezi prvním brněním mého děda a pásem cudnosti mojí prababičky. Moc ale nefungoval, když měla šest dětí a její manžel byl přitom v Třicetileté válce. Jenže sestru učili správně unyle vzdychat a já zatím chodila lovit lišky. Je to škodná, ne? Musí z lesa pryč. Ale všechny tyhle věci se jí pěkně zúročily, protože nápadník - král se pak zamiloval do ní, místo do mě. Mě vyšachovali jako nějakou nicku. Ale já jsem jim to pěkně spočítala. Tu jejich Růženku jsem jim proklela skrz naskrz a uvidíme, jak si s ní princ poradí. Už je prý na cestě. Jenže jsem si jistá, že přes tu ostnatou šípkovou džungli se k ní nedostane. No, tak se ukaž, co zmůžeš proti mé kletbě, frajírku.
…

Tak nevím. Říkali, že prý nezestárla. Že sice sto let spí, ale že se to nepočítá. Že je jí pořád sladkých sedmnáct a je nadpozemsky krásná. Jak to ale můžou vědět, viďte?

Co když mi to jenom nakecali, abych vytáhl jejich království z průšvihu? Všichni sto let chrní, zahrady zarostly tak, že prales Boubín je proti nim luxusní golfové hřiště, včely zmutovaly do rozměru gripenů, a po kopcích se potulují zdivočelá stáda ovcovlků. Vlci nejdřív ty ovce požírali, ale pak se jim na jídelníčku nějak přesytily, či co, a začali mít roupy. Prasáci. Za těch sto let se nějak nakřížili a teď za úplňku bečí na Měsíc. A dáví medvědy. Jo, slyšíte dobře. Ovce dáví medvědy. Až se probudí bača, bude litovat, že si ještě na dalších sto let neschrupnul.

On totiž měl vlastně jít brácha. Je starší a má tak nějak na trůn a vysvobozování princezen přednostní právo. Jenže co ten dělal, aby se z toho vylhal…Že prý nemůže přerušit lekce baletu, protože by mu zatuhly kyčle, že prý má rozvyšívaný překrásný obraz se savanou v poledním žáru, že prý jeho hedvábné dlaně to šípkové roští nezvládnou. No, já tak nějak tuším, odkud vítr fouká. Pořád trénuje se svým panošem Pájou „šerm“. Nejčastěji odskoky. Vždycky, když se nečekaně objevím, odskočí od sebe na tři metry. Myslím, že nejpozději do roka a do dne se půjdou zaregistrovat. No proč ne. Ale vysvobozovat teď musím já.

Dva měsíce už se trmácím po čertech ďáblech, ale zaboha jsem to nemohl najít. Zkuste hledat podle návodu: Za sedmero horami a sedmero řekami…Ale na kterou stranu?! Máma mi sice cpala mapu, ale jsem chlap, ne? Poradím si.

Takže jsem omylem navštívil už dvě jiná království. V tom prvním mi mermomocí chtěli říkat Bajaja a tlačili mě k dračí sluji, prej:
„Na vás jsme tu čekali…“
No já teda nečekal na nic a prchal.
A v druhém chtěli, ať hledám nějaký prsten na dně jezera. Blázni. Nedali mi ani šnorchl. Řeknu vám, že ty princezny jsou stejně pěkně rozmazlené čůzy. Tři úkoly, jeden idiotštější než druhý, a nakonec kolikrát maj v pase sto dvacet, na nose uhry a jsou dvakrát starší než kněžna Libuše. Na tu zbyl jenom oráč a jak byla ráda.
Raději bych to dělal za eura a ne za chomout. To přece není žádná odměna, co, chlapi?!

Mlátím do toho šípkového roští už druhý den. A skoro bych řekl, že mi tady nějaká šílená baba dělá naschvály. Snaží se za každou cenu, abych se nedostal dovnitř. Vykopala příkop a podřezala padací most. Tak, tak, že jsem se vyšplhal ven. Už po mě šli medvědi. Pak na mě převrhla zámecká vrata a když jsem se šplhal na věž, začala na mě lít špinavou vodu z praní. Jenže nakonec měla smůlu. Když po mě střílela z praku ježky, špatně se kryla a sejmul jsem ji šípem s hlavicí z dikobrazích ostnů. Už to nerozchodí. Ale můj Trnosek je už tak tupý, že s ním neotevřu ani lančmít. Jo, je fajn, že ty růže krásně voní, ale nos mám od těch trnů tak rozbodaný, že jediné co cítím je vlastní krev. Jak romantické. Barbar Conan by mi mohl závidět. Princezna bude u vytržení, až se probudí a první její pohled padne na chlapa, co vypadá, jako by ho přepadl šílený akupunkturista.

Držte mi palce. Nerad bych tady dřel jako magor, abych si pak musel vzít ženskou, co má sto sedmnáct let a vypadá jak bába Tutovka. Taky bych chtěl mít jednou děti. Vím, že medicína pokročila, ale že by uměli až takové zázraky….?

Konečně dveře. Už jsem tady. Takže připravit se, nádech, výdech, ještě tic tac (ať holka nezkolabuje) a ….

„Bože, ta je nádherná…“
…

Království se po letech probudilo ze spánku a na starou zavrženou královninu sestru, si už nikdo ani nevzpomněl. Tady jasně vidíme, že často ty správné ženské pro život bývají odsouzeny do nudných rolí „přítelkyň, vrb a kamarádek“ a ty nejlepší prince nakonec uloví ty, co mají správně vymakanou techniku mrkání a jiskření očí, podpořenou patřičně vypracovaným výstřihem. Takže dámy, je důležité vyvažovat. Na trénink v kick- boxu si vždy berte elegantní lodičky s jehlovými podpatky. Jsou neskutečně sexy a navíc tím účinek kopu proklatě zvýšíte.