Duchové, duchové

Mše byla v plném proudu, pan farář ohnivě hřímal z kazatelny o smilstvu a dodával tomu patřičnou váhu živou gestikulací, a po očku sledoval, jaký to na lidi dělá dojem. „No jistě,“ brumlal si pod vousy, „babka Troníčková se chichotá s vdovou Kadeřábkovou a student Pilný koketně pomrkává na slečnu Pýřivou. Ach Bože, Bože, kam ten svět spěje, Sodoma, Gomora.
Měl bych jim připomenout muka pekelná a vaření bezbožníků v horkém olivovém oleji.“
K tomu ale již nedošlo. Zrovna když se pan farář nadechoval, aby varoval všechny cizoložníky před duše stravujícím ohněm pekelným, se nad jeho hlavou otevřel poklop a vyvalila se z něj spousta prachu a zahalila celý kostel do mléčné mlhy.
Hned nato se vzduchem mihnul stín, pak se zastavil, asi ve výšce tří metrů a jenom se mírně pohupoval, ozařován zezadu mdlým slunečním svitem.
Babka Troníčková zařvala: „Duchové, duchové, miliardy duchů,“ zapomněla na berle artrózu a během několika vteřin byla u dveří, kde se ještě stačila poprat s dvoumetrovým panem Horandou o to, kdo bude venku první. Ostatní také nelenili a za stálého křižování se a výkřiků „stvůry pekelné“ a „zachovejte paniku“ se o překot hrnuli ven a jen ti nejodvážnější se schovali za sochu Panenky Marie.
Pan farář také neztratil rozvahu a bráníce se krucifixem, kropil strašidlo svěcenou vodou a silným hlasem vybízel ducha k opuštění kostela. Leč ten nereagoval a pouze stále vykřikoval: „Uá, uá, uá.“
Poté se strašidlo poněkud uklidnilo a zahučelo hlasem, jako strhané harfy tón, či rozšláplé trubky zvuk: „Velebnosti, já nejsem žádný přízrak…“
„Nelži, ďáble,“ okřikl ho pan farář, „to se hned pozná, čpíš kouřem jako samo peklo a ty efekty, pf, darmo mluvit.“
„Opravdu, velebnosti,“ odporovalo strašidlo, ze kterého odkapávala svěcená voda jako z konve, „nejsem žádná záhrobní či pekelná bytost, ale zedník Čobrda, jeden z těch, co opravují váš kostel. Včera, když chlapi odešli, zalezl jsem na půdu s flaškou rumu a počal ji ochutnávat, v několika minutách jsem ji zhltl a usnul jak malé děcko. Vzbudil jsem se až příšerným, pištivým zvukem varhan. Začal jsem tápat, šlápl do nějakého motouzu a dokonale se do něj zamotouzoval. A potom se propadl jakýmsi poklopem. V poslední chvíli jsem se snažil něčeho chytnout a strhl s sebou otevřený pytel cementu.“
„Ty bezbožníku jeden,“ soptil pan farář spravedlivým hněvem, „opíjet se na půdě chrámu Páně. Styď se!“
„Stydím se.“ Přiznal Čobrda a sklopil hlavu.
„Víc se styď, ty marnotratníku!“ zabouřil pan farář.
„Víc se stydím.“ Přiznal zedník a stáhl uši.
„Tak je to správné,“ pochválil ho již mírně velebníček. „Počkej chvilku, dojdu ti pro štafle a pomohu ti dolů, ale to ti povídám, ať tě už nikdy ani tou nejposlednější myšlenkou nenapadne - pomlouvat naše varhany!“