Jak jsem našla cestu do knihovny

„Maminko, já tam nechci, ona je tam ta zlá paní..“ Tak takhle jsem vždycky naříkala, když jsem měla jít do knihovny. Ve skutečnosti tam žádná zlá paní nebyla, to jen jsem nemohla najít všechny knížky, protože jich bylo strašně moc. Ale pěkně po pořádku. Moje úplně první cesta do knihovny byla popravdě řečeno úplná……

………KATASTROFA. Jako vyjukaný prvňáček jsem si měla jít do knihovny půjčit nějakou knížku a ve škole ji ukázat.
Nastal den D.. Rodiče i bráška byli někde pryč, takže jsem musela jít sama. Celá budova mi připadala hrozně strašidelná a velká. Bloudila jsem chodbami hrozně dlouho, pořád jsem si představovala, jak támhle za rohem číhá nějaký netvor, aby mě unesl. Ani nevím jak, ale našla jsem dveře, před kterými bylo pár párů bot.

Musela jsem na špičky, abych dosáhla na kliku. Jakmile se dveře otevřely, objevila jsem úplně nový svět. Svět plný písmenek, obrázků, říkanek a příběhů..

Úplně to předčilo moje očekávání. Byla jsem tím okouzlena. Bohužel jen do chvíle, než přišly knihovnice a starší žáci naší školy. Každý se mě ptal, co potřebuji, každý si mě hladil a pozoroval, až jsem se rozbrečela. Bála jsem se, že jsem udělala něco špatného. Ale paní knihovnice mi udělala čaj a vysvětlila chod knihovny, ale hlavně mi dala kartičku. Opatrovala jsem ji jako nějaký poklad.

Byla jsem hrdá, že chodím do knihovny. Moji dětskou radost a naivitu mi ale brzo zkazili.
Prý to není nic výjimečného. Ba naopak, že je „out“ chodit do knihovny. Teď prý frčí internet.
Byla jsem zmatená.

Ještě dlouho po své první návštěvě knihovny jsem měla trauma.. Co je to „out“? Co je to „internet“?
I přes všechny úskalí mé první návštěvy knihovny se ze mě stal knihomol. Později se i na tu záhadnou věc jménem INTERNET dostalo… ale kniha, ta má svůj půvab a kouzlo..