Ve sluji „zlého“ draka

To už je zase třináctého? No, páni. Tenhle den fakt nemám rád. Ještě víc než povodně. Je to moje noční můra. Celý měsíc si v poklidu lovím zajíce a jeleny, ale jak padne třináctého (a to nemusí být ani pátek), vím, že vpodvečer dorazí delegace s úklonami až do pasu, před sebou budou tlačit nějakou vyděšenou princeznu nebo alespoň pannu z prostého rodu, zezadu to budou davy venkovanů jistit vidlema a já mám dělat zlou obludu.

Je to strašná tradice. Zavedl ji praprapraděda Dráp Tříhlavák von Prachov Gebirge. Z nějakého rozmaru si vymyslel (asi měl pocit, že už v království nemá ten respekt), že mu jako oběť musí přivést každý měsíc jednu pannu, jinak vypálí celé království. Tak za prvé – na co pannu, když ji má jenom na jídlo?
A za druhé – věřte mi, že správně dohněda osmahnutá srna, alá Halle Berry, chutná daleko líp. Navíc, co všechny ty sponky, kostice, druky a knoflíčky z jejich garderoby dělají v zubech za paseku, to si nedovedete představit. Před časem jsem si na jedné sichrhajcce vylomil patnáctku vpravo dole ve třetí řadě prostřední hlavy a když teď chrlím oheň, jde to dost bokem. Posledně jsem místo jelena zapálil svou východní hlavu.

Taky že na to všechno prapředek Dráp - dej mu Sopka věčný oheň - dojel. Jednou totiž místo princezny přišel Bajaja a bylo po ptákách (vlastně po hlavách). Dráp to měl za sebou, ale tradice přetrvala.

Ze začátku jsem se je opravdu poctivě snažil žrát. Ale měl jsem po nich takové zažívací potíže, že nepomáhal ani vagón sody. A když mi ta poslední, asi stokilová, (nějaká dcera kulaka, už měla dobrých čtyřicet a pořád panna) tak rozdráždila žlučník, že jsem se dva dny svíjel v bolestech, řekl jsem si:
„A dost! Stačí.“

Skončil jsem s pannami a začal s pročišťovací dietou. ( Třikrát denně jeden keř černého bezu, zapít středně velkým rybníkem a opakovat až do výlovu. Správná dávka vody mi nakopne metabolismus, ale nesmí se to přehnat. Jinak vyhasnu a na znovunastartování potřebuju energii tří blesků.) Do týdne mi bylo dobře, vyčistila se mi pleť, je teď opět nádherně leskle zelená a vyhodil jsem všechen cholagol na žlučník. Jenže nastal problém, kam teď s děvčaty. Tak jsem si je začal shromažďovat v jeskyni. Do mého osmdesát šest plus jedna s třiceti osmi kilometry podzemních chodeb se bohatě vejdou.

Hned ta první, Olinka, dcera místního kronikáře, mi ze samého vděku začla vést domácnost, když pochopila, že ji nesežeru. Roztřídila všechny nashromážděné
poklady podle typu kovu, drahokamů, hodnoty (umělecké, historické, tržní, odhadní…), důležitosti předchozích majitelů a polohy v hromadě. Původně dělala i test pravosti zlata lučavkou královskou, ale když takhle rozpustila zlatý Trojský poklad a posmrtnou masku krále Agamemnona, kterou Schliemann hledal a vykopával roky (naštěstí se už nedozvěděl, že ji tenhle král nemohl nikdy nosit, neb se narodil až pár set let po její výrobě), došlo jí, že takhle dělat úklid nelze. Spousta lidí si taky myslí, že na Karlštejně nebo ve Svatovítské katedrále jsou pravé korunovační klenoty. Naivové. Naše rodina je dědí už tři sta roků.

S pobavením už dvacet let sleduji pachtění nějakého zoufalého zlatokopa Mužíka, který hledá ve Štěchovicích zlatý poklad po Němcích. Baví mě sledovat tu jeho urputnost. V okruhu padesáti kilometrů poddoloval celou oblast, lidi se tam ztrácejí na procházkách a po letech se najde už jen kostra v nějaké nedostupné propadlině. Dal do toho všechny své prachy a proč? Ty bedny jsou už půl století u mě. Nechápu, po čem tak prahne, když to jsou vesměs samé papíry. Často s nimi zatápím.

Proslavená ztracená Ruská Jantarová komnata je už drahně let moje ložnice a mám i originál Padlé Madony s velkými balónky od Von Klompfa. (René z kavárny s poručíkem Gruberem nechali nadělat tolik kopií, že úplně ztratili přehled, který obraz je ten pravý.)

Když Olinka utřídila poklady, posbírala kosti svých předchůdkyň a postavila jim vkusnou kostnici. Vytváří z nich moc hezké lustry. (Čtyři lopatky do středu a od nich osm ramen ze stehenních kostí. Na stolní lampičku stačí lebka, se svíčkou vevnitř. Musí ale být opravdu řádně dutá, což u princezen nebývá problém.) Každý večer se tam chodí modlit a děkuje, že z toho vyvázla. Pak hrajeme pexeso, masíruje mi všechny tři hlavy a oškrabuje přerostlé šupiny ze zad. Všechno bylo skvělé, až do třináctého.

Když jsem viděl, že tentokrát sehnali princeznu, tušil jsem problémy. A taky že přišly. Nataša III. řečená Příšerná, chtěla všechno dirigovat. Pochopil jsem hned večer, že se jí zbavili velmi rádi, protože výjimečně nevyhrožovali, že příště si už seženou nějakého bijce. Olinka jí od rána do večera posluhovala a obskakovala a jednoho krásného dne to bouchlo. Pohádaly se kvůli kartotečnímu systému pokladů. Nataša tvrdila, že zásadně a nikdy nemůžou do stejné kategorie pokladů patřit věci od Van Gogha a Dostojevského. Že sice ten první skočil v blázinci jako idiot, ale že Idiot s velkým „I“ je něco úplně jiného.

Olinka dělá kance zásadně se šípkovou, Nataša ho vyžaduje se zelím. Olinka leští zlato jelenicí, Nataša propaguje cilit. Olinka je pro bombarďáky, Nataša pro tanga. A tak dále a tak pořád dokola. Mám po klidu, do všech hlav jako by mi bouchali hřebíky a jenom si zacpávám uši ( Zkuste si zacpávat najednou šest uší, když na to máte jenom dvě křídla a dvě přední nohy. Ty zadní a ocas potřebuji na stání, kvůli rovnováze.)

A jak se blíží třináctého, nemůžu hrůzou už ani spát. Třetí babu tady už nesnesu. Vůbec nechápu, jak někdo může propagovat mnohoženství. Ne, už zase ječí!
Co jsem komu udělal?! A do toho další delegace, třetí siréna… Už se blíží…je tu a ty dvě řvou a řvou…!!!

Chlamst! První… Chlamst! Druhá… Chlamst! Třetí!…

A je to. Máte to holky za sebou. Ten klid, ten svatý klid.
…

On ten praděd měl pravdu. Nikdy proto, přátelé, nepohrdejte moudrostí kmetů, má něco do sebe. Tradice se mají ctít. A jestli chcete lépe snášet domácí jekot, nezbývá vám nic jiného, než se alespoň každého třináctého v měsíci pořádně…sežrat. I když pak budete na draka.