Netypicky na divokém západě

Vůbec nechápu, jak se to stalo, ale náhle jsem jel na horském kole prérií. Oblečení na mně vyhlíželo kovbojsky a já jsem se opravdu jako ten kovboj cítil. Jen ta kravata s kombinací motýlka byla trošičku divná.
Jelo se mi bezvadně, ale jen do té chvíle, než jsem projel skrz na skrz indiánským stanem. Na řídítkách mi náhle seděl ječící muž, který mi připomínal indiána. A on to taky indián byl. Po nárazu do totemu však naše společná jízda skončila.
„Co tu pohledává bledý ksicht!“ vykřikl na mne s protáčejícími se panenkami indiánský náčelník.
„Co je ti po tom, počmáraný obličeji,“ řekl jsem mu.
„To je urážka! Vyzývám tě na souboj!“
„A v jakém slova smyslu?“
„Na život a na smrt!“
„Vážně? Ale já nemám napsanou závěť.“
„Dost řečí! Přineste sekyry!“ vyhrkl náčelník.
„To ještě předtím svedeme souboj v tom, kdo naštípá více dříví?“ zněla moje otázka.
„S nimi budeme bojovat!“
„A máte tady někde lékárničku?“
„Ten kdo prohraje, už žádnou pomoc nebude potřebovat. Odebere se totiž do věčných lovišť!“
„U nás se říká na onen svět, ale taky je tu možnost života po životě,“ řekl jsem mu.
„Dost řečí! Přistupme k boji!“ vykřikl náčelník a pevně sevřel svou sekyru.
„Hezky zdobená sekyrka. Můžu si jí pak nechat jako suvenýr?“ zněla má otázka, ale to už můj protivník zaujal bojový postoj.
„A víte, že za zabití je vězení?“ sdělil jsem mu, přičemž náčelník vykřikl. Něco mě začalo svědit dole na noze, a tak jsem se shýbl, abych se podrbal. Současně s tím mi kolem hlavy prolétla sekyra. Za mnou se ozval výkřik a jeden indián se zhroutil na zem zasažený do hlavy.
„Váš kolega z kmene právě natáhl vaším přičiněním bačkory,“ zkonstatoval jsem, přičemž náčelník zrudl vzteky.
„To se stává více lidem, že se netrefí,“ řekl jsem mu a on se za výkřiku několika skoky vrhl na mne. Já jsem hbitě uskočil a dal se na rychlý útěk. Chvíli mě honil kolem totemu, což mne přestalo po nějaké době bavit, a tak jsem na něho vylezl. Po několika dalších minutách běhání kolem totemu ho indiáni zastavili.
„Ať bledá tvář sleze!“ vykřikl na mne.
„Až naprší a uschne,“ zněla má odpověď.
Když náhle sprchlo a slunce vzápětí zem vysušilo, tak se mi stejně slézt nechtělo. Náčelník si došel pro luk a šíp, který pak zalícil na mne.
„To není fér. Nemám štít ani brnění. Aby tě čert vzal!“ vyhrkl jsem, načež se vedle náčelníka objevil v dýmu čert.
„Jak si přeješ!“ zvolal a i s náčelníkem zmizel.
„Pomóóóc.. zlý duch!!“ vyjekl šaman kmene. Pak nastal mezi indiány chaos. Mnozí utekli, někteří začali zuřivě kopat na tom místě, kde předtím jejich náčelník stál, jiní propadli depresi a prohnali si šíp hlavou. V nastalém zmatku jsem spadl z totemu na zem. Šaman ke mně přiběhl a za podivného mumlání mne mlátil svou holí. Já se naštval a zlomil jsem mu jí. Pak jsem ho nakopl a on dopadl do hořícího ohně v ohništi. Vzápětí se ozval jekot, načež byl vidět po prérii běžící ohnivý muž. To už jsem ani já na nic nečekal. Po nasednutí na kolo následovala rychlá jízda, přičemž se za mnou prášilo. Mé dobrodružství na divokém západě však nebylo zdaleka u konce.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI