Netypicky na divokém západě-2

Byl to zvláštní pocit šlapat na horském kole prérií divokého západu. Trochu jsem se snažil sám sebe představit na koni, což se mi poměrně úspěšně dařilo. Tou představou jsem byl tak pohlcen, že mně uniklo několik jedoucích povozů s osadníky. Teprve náraz do jednoho z nich mě vrátil do reality.
„Co se tady motáš, ty blázne!“ rozkřikl se na mne muž na voze, který držel v rukách opratě.
„Pardon. Já jsem byl myšlenkami mimo,“ zněla má omluva.
„Co to máš za zvláštní stroj? A kde máš koně?“
„To je horské kolo, ale při troše fantazie si místo něho představuji koně.“
„Vážně to bude nějakej blázen,“ mínil druhý muž na povozu.
„Totéž si o mně asi mysleli ti indiáni, co jsem je potkal,“ sdělil jsem jim.
„Jaký indiány?“ vyhrkli tázavě současně oba muži.
„Takový normální, počmáraný.“
„Bože! Indiáni jsou na válečný stezce! Vykopali válečnou sekyru!“ vykřikl zděšeně muž za opratěmi.
„No, na stezce jsem je nepotkal. Ale ten jejich náčelník se sekyrkou oháněl, ale pak si ho vzal čert. Kdo nevěří, ať tam běží,“ řekl jsem a několik osadníku náhle z vozů seskočilo a rozeběhlo se tím směrem, kde se nacházel indiánský tábor. Ostatní se na povozech zděsili a zanedlouho vozy zmizely ve zvířeném prachu. A tak jsem opět zůstal sám.
Po delší době jízdy na kole se mi naskytl pohled na velký les. Napadlo mne, jestli v něm náhodou neporostou nějaké houby. Netrvalo mi to dlouho a dojel jsem do onoho lesa. Po nějakém čase ježdění mezi stromy mi došlo, že tímhle způsobem asi žádné houby nenajdu. A tak jsem z kola slezl. Nevím, jak se to stálo, ale má pravá bota se pojednou ocitla v košíku plném hub. Košík se dal do pohybu a já jsem seděl na zemi.
„No vida. Nějaký houbař si tu zapomněl houby. To je ale blbec,“ pronesl jsem nahlas a díval se na poněkud rozšlápnuté houby i košík.
„Kdo je u tebe blbec?“ ozval se náhle přísný hlas kovboje, který stál opodále mezi stromy.
„No ten, kdo nasbíral tady ty houby,“ odpověděl jsem kovboji.
„Já jsem nasbíral ty houby!“ řekl ostře muž.
„Vážně? A já pořád, že tady žádný houby nemůžu najít.“
„Ty jsi mi je zničil!“
„Všechny ne. Jen většinu.“
„Za to budeš pykat!“ vykřikl kovboj, načež se rozkročil a jeho pravá dlaň se přiblížila k pouzdru, ve kterém měl kolt. I já se rozkročil a marně se snažil pravou dlaní nahmatat pouzdro s koltem.
„Aby do vás hrom bacil! Nemám zbraň,“ zkonstatoval jsem a vzápětí hrom zahřměl, přičemž se zatřásla zem. A kovboj se s vyděšeným výrazem v obličeji zhroutil bezvládně na zem.
„Jejda. To je zajímavé. A já myslel, že může udeřit jen blesk z čistého nebe,“ řekl jsem si. Opasek s pouzdrem, v němž byl kolt, se mi zalíbil, a tak jsem ho z muže stáhl a opásal se jím. Hned se mne zmocnil opravdového kovboje. Zároveň jsem si vzpomněl, že kovbojové nosí kolty proklatě nízko. Že to nebyl dobrý nápad si dávat opasek s koltem pod kolena, jsem zjistil po několika krocích. Dopadl jsem totiž do velké jehličnaté hromady a vzápětí mně po obličeji lezlo velké množství černých mravenců. A jeden z nich mi vylezl na špičku nosu. Díky červenému šátečku s černými tečkami, co měl kolem krku, se dost podobal Ferdovi mravencovi. Chtěl jsem se ho zeptat, jestli nezná náhodou brouka Pytlíka, ale on mne kousnul do špičky nosu a ostatní mravenci začali také hryzat. A tak mi nezbylo nic jiného, než poskakováním se od mraveniště vzdálit.
K dokonalému pocitu mi chyběl už jen kůň. Koně kovboje jsem objevil zanedlouho. Nasednutí do sedla spíše připomínalo skok přes náčiní zvané koza. O něco později, když se mi vše srovnalo v hlavě, tak jsem si uvědomil, že se mně nějakým způsobem podařilo hřbet koně přeskočit. Nevzdal jsem to a druhý pokus nasednutí byl už úspěšný. Jenže kůň se splašil, zaržal a vyrazil tryskem z lesa. Přitom mi došlo, že jsem zamotán v uzdě a nacházím se v leže přes sedlo. Ta poloha nebyla vůbec pohodlná. Splašený kůň pádil prérií a mně začínalo být jasné, že to nevěstí nic dobrého.
KONEC DRUHÉ ČÁSTI