Tichý přítel

„Tak vás tu zase mám. Jste opět celý rozpálený. Doufám, že si s vámi již konečně popovídám. Jste poslední dobou čím dál více zamlklý. No jak jste se měl po tu dobu, co jsme se neviděli? No jasně, opět musím začít já. Vy se nikdy jako první ke slovu nemáte. Ale nevadí. Zvykl jsem si. Tak já vám tedy něco řeknu, ale nikde to raději nerozkřikujte.“
Tony Hooper povstal ze židle, naklonil se na druhý konec stolu a zašeptal…
„Dnešní oběd nestál za nic!“ a znovu usedl zpět na židli. „Dříve se v tomto ústavu vařilo mnohem lépe,“ dodal jakoby s výstrahou. „Vám to ale asi chutnalo, že na to nic neříkáte. No, každý má rád něco jiného že? Dneska jsem se opět kvůli tomu pohádal s tou sestrou, jak jsem vám o ní vyprávěl minule. Ježíš, to zas bylo vzruší na celém patře. Říkal jsem jí – sestro, to se nedá jíst, vždyť už na to nemám zuby! – To si ani nepřejte vědět jak na mě začala ječet. Od jistý doby jsem raději zticha a na všechno kývnu. Ale tohle se nedalo vydržet! S vámi jistě žádný problémy nikdo nemá. Pořád jen mlčíte a smějete se. Chtěl bych být jako vy.“
Tony Hooper se na chvíli odmlčel.
„Tak už konečně něco řekněte! Ani si nepamatuji, kdy jste naposledy promluvil… Áááá! Už vím... NIKDY!“ a nahodil přísný výraz, který mu ještě více prohloubil vrásky na obličeji.
Nastala opět malá odmlka. Hooper si povzdechnul.
„Vy snad máte ten váš úsměv jaksi zakletej. Nebolí vás už z toho pusa? To já když se směju, bolí mě pusa hned. I když, už taky ani nevím, kdy naposled jsem se smál.“ (A zasmál se.)
„Ha, no vidíte. Sice pořád jen mlčíte, ale dokážete mě i rozesmát. No jo...,“ úsměv z jeho úst pomalu zmizel.
„Venku je pořád hezky a už je tolik hodin. Slunce krásně svítí. Ale už je nízko, podívejte…,“ a ukázal prstem směrem na okno.
„Na mě sakra nekoukejte. Tamhle je okno! Vidíte ten krásný západ slunce? No není to nádhera?“ Jeho ruka i oči byly stále nasměrované na okno v pokoji. Pak oči sklopil.
„No jo, že se snažím, viďte,“ a klesla i jeho natažená paže.
„Tak už mám toho dost! Řekněte něco, nebo z vás ta slova vymlá…“ Větu nedokončil.
„Promiňte. Nezlobte se na mě. Občas mě sem tam takhle něco popadne. Pa ani nevím, co dělám.“
Tony Hooper se asi na pět minut odmlčel.
„Sakrááá… řekněte už něco!!! …. ááááá!!!“ Hooper se rozzlobil. Na jeho tváři se objevil úděsný výraz. Pak natáhl ruku a chytil ho za ucho.
„Táák, a teď…“
Zničehonic se otevřely dveře a do pokoje vešla sestra.
„S kým si to tu pořád povídáte, pane Hoopere?“
Sestře neodpověděl.
„mmmmm, ééééééé,“ a úškleb na jeho obličeji připomínal smích.
„No, to je jediný kromě nadávání, co z vás pokaždé vypadne. Ale jakmile za sebou zavřeme dveře, dokážete povídat celý den. Položte to a pojďte si lehnout.“
Hooper položil hrnek na stůl a pomalu vstal. Pak se ještě zastavil, naklonil se k němu a zašeptal…
„To je ona.“
Pak došel k posteli a lehnul si. Když sestra odcházela z pokoje, zastavila se u stolu.
„Vsadím se, že jste se toho kafe ani nedotkl. …No jistě! Á, koukám že máte nový hrneček. A jak se krásně směje!“ (Na hrnku byl slabou linkou namalovaný smějící se obličej.)
„Půjdu vám ho umýt,“ a chtěla ho odnést.
„Ne, prosím, sestro, nechte mi ho tady.“
Sestra se podivně zatvářila, ale nechala ho tedy ležet o odešla.
„Dobrou noc, pane Hoopere.“
„Dobrou, sestři.“
Když zavřela dveře, otočil se Hooper směrem k hrnku, který stál na stole.
„Dobrou.“
Hrnek neodpovídal.
Otočil se tedy k němu zády a zavřel oči…