Když se krade

Pan Michálek se zadíval na ciferník budíku, na němž se malá i velká ručička setkala u číslice 12. Byla půlnoc. Nadešel čas akce, kterou on už plánoval delší dobu. Již několik týdnů probíhalo v panelovém domě zateplování a zároveň i opravy balkonů. A všude po patrech byla spousta stavebního materiálu, což jeho nenechávalo klidným. Zvláště měl zálusk na pytle cementu, které by potřeboval na stavbu garáže u své chaty.
Oblékl se do tmavě modré teplákové bundy, vzal si rukavice, malou baterku a už v předsíni si nazul boty. Poté došel ke dveřím na chodbu a zadíval kukátkem. Uviděl jen naprostou tmu. Pak zhasl světlo v předsíni, načež opatrně stiskl kliku. Dveře pomalu otevřel a rychle vstoupil na chodbu. Poté je potichu zavřel a zůstal stát ve tmě. Jeho plán spočíval v tom, že při zdi dojde k místu, kudy se dá dostat do té části patra, kde je výtah. Nechtěl rozsvěcovat baterku, a tak šel podle hmatu při zdi. Svou chůzi stále zrychloval, když tu náhle koleny do čehosi vrazil. Než se vzpamatoval, tak přes tu věc přepadl, přičemž se chodbou rozlehla rána. Zkoprněle zůstal ležet rozplácnutý na podlaze, aby poté rozsvítil baterku. A v jejím světle spatřil dřevěný stolek.
„Zatraceně! Kterej blbec to sem dal!“ procedil mezi zuby, načež vstal a vyděšeně se rozeběhl. Za okamžik se ocitl u schodiště, v jehož prostředku se rozklepaný skrčil a bedlivě naslouchal. V domě nadále vládlo ticho a on po špičkách sešel o dvě patra níž. Pak si přivolal výtah a s ním sjel do sklepa.
Chvíli zůstal stát v kabině, aby pak pomalu otevřel dveře. Ve sklepě vládla také tma, ale tady už rozsvítil baterku. A protože v uplynulých dnech chodil do sklepa “na průzkum“, tak si to hned namířil k místu, kde se nacházely pytle.
„Bezva. Sou stále tady,“ zaradoval se a vložil si konec baterky do úst. Přitom se shýbl a rukama uchopil vrchní pytel. Těžký pytel hodlal donést do uličky mezi sklepy pod sklepní okénko. U něho byla nízká skříň, na niž chtěl pytle dávat. Okénkem je potom hodlal protáhnout a dotáhnout podél hustého porostu na konec panelového domu. Tam byl parčík, u něhož už několik dní měl zaparkované auto.
Ke skříni pod sklepním okénkem mu už zbývalo jen pár kroků, když tu náhle nohama narazil do čehosi nízkého. Leknutím mu vypadla z pusy baterka a zároveň díky těžkému pytli ztratil rovnováhu. V následujícím okamžiku za výkřiku dopadl na to, do čeho vrazil. Když se vzpamatoval, tak ležel rozplácnutě přes stavbařské kolečko, zatímco na podlahu se vysypal obsah z roztrženého pytle.
„Do hajz..!“ vyhrkl vztekle a pomalu vstal. Pak se začal oprašovat a zároveň nadával ostošest.
„No vida. Všechno špatný je k něčemu dobrý,“ řekl si a do kolečka dal dva pytle. Ty dovezl ke skříni, dal je na ně, a takhle to udělal ještě dvakrát. Když však jel s prázdným kolečkem z uličky, tak zaslechl zvuk přijíždějícího výtahu. To ho k smrti vyděsilo a zpanikařil. Nenapadlo ho nic jiného, než vlézt do velké skříně. V ní se okamžitě rozklepal a cítil, jak mu začíná stékat pot. To už se ve sklepě rozsvítilo a objevila se dvojice mužů.
„Ježišmarja, proč si rozsvítil?“ řekl jeden z nich.
„Buď v klidu. Z přízemí to světlo není vidět. Hele, to kolečko se nám bude hodit!“ pronesl druhý muž a zpocený pan Michálek podle hlasů poznal dva sousedy.
KONEC PRVNÍ ČÁSTI