Když se krade-2

Pan Michálek schovaný ve skříni se stékajícím potem poslouchal rozhovor dvou mužů, kteří přišli do sklepa ze stejného důvodu jako on.
„Ježišmarja, to je Vondráček a Dufek,“ řekl si v duchu, přičemž se mu podle hlasů vybavily tváře dvou sousedů.
„Někdo nám usnadnil práci. Podívej se na ty pytle cementu pod tím vokýnkem,“ pronesl pan Dufek.
„Tak to je bezvadný. Ještě jich pár vezmeme. Podívej, nějakej vůl tady jeden pytel vysypal,“ řekl Vondráček, poté co se zadíval na chodbičku mezi sklepy.
„Co se divíš. Vždyť tady makaj takový individua.“
„Hele, tam na konci sklepa je spousta pytlů. Jedem tam,“ pronesl Dufek a uchopil kolečko za držadla.
„Všimnul jsem si, že ten pitomec Michálek zaparkoval před pár dny tu svojí popelnici vedle mýho auta. Nikdy tam neparkoval,“ mínil Dufek.
„Asi se bojí, že se mu na parkovišti kvůli těm pracem na paneláku zapráší,“ mínil Vondráček. Oba nevěděli, že Michálek přeparkoval své vozidlo proto, aby do něho ze sklepa dotáhl pytle cementu, tak jak to mají v plánu oni dva.
Když prošli kolem skříně, tak ve stejný okamžik uslyšeli kroky na schodech, co vedou do sklepa.
„Vono je tady rozsvíceno,“ zaslechli poté něčí hlas.
„Nehulákej!“ ozval se druhý hlas.
„To je Kocián se synem. To jsou ti dva kulturisti!“ pronesl šeptem vyděšeně Vondráček.
„Vlezeme do tý velký skříně. Tam se voba vejdeme!“ řekl Dufek a oba rychle přiskočili ke skříni. Michálek v jejím nitru vykulil oči a otevřel ústa dokořán. Oba muži rovněž vytřeštili oči, když se cpali do skříně.
„Já….ja tady náměsíčním. A zrovna jsem se probudil,“ vysoukal ze sebe Michálek.
„Držte pusu nebo přes ní dostanete!“ šeptl mu důrazně přímo do obličeje Dufek. To už do sklepa vešla dvojice mužů, jejichž vypracované svalnaté postavy dávaly tušit, co dělají ve svém volném čase.
„Tady někdo před náma byl,“ řekl Kocián mladší. Přitom prošel kolem skříně a rukou zavadil o klíč v jejím zámku. Dveře skříně se pootevřely, ale on je prudkým pohybem ruky zavřel, načež klíčem otočil v zámku a ten pak zahodil.
„Nějakej trouba prostě zapomněl zhasnout. Nekoukej tak blbě a dělej!“
„Co když sem někdo přijde?“
„Nikdo sem určitě teď v tuhle hodinu nepoleze. Podívej se. Pytle sou už daný pod vokýnkem.“
„Ty už si je tam natahal?“
„Myslíš, že sem tak blbej a tahám ty pytle tady přes den? Protáhni se tím voknem. Já ti pomůžu dostat ven ty pytle.“
Zanedlouho se tak začalo dít, aby po nějakém čase oba dva tahali ony pytle podél hustého porostu na konec panelového domu k parčíku. Stejným způsobem chtěl pytle tahat i Michálek a také Dufek s Vondráčkem. Když donesli pytle na chodník, tak hodlal Kocián starší doběhnout ke svému automobilu. To bylo zaparkované v horní časti svažující se ulice a on chtěl vůz odbrzdit. Sotva však vykročil, tak uviděl, jak ulicí jede vozidlo.
„To vypadá na dodávku,“ ozval se Kocián mladší.
„Ježišmarja, to bude ten zatracenej policajt z pátýho patra!“ vyhrkl Kocián starší. Oba se poté rychle rozeběhli podél porostu ke sklepnímu okénku, kterým předtím vylezli ven. Rychle se jím dostali zpět do sklepa, načež utíkali chodičkou směrem ke skříni. Ve stejnou chvíli se z ní ozvaly mohutné rány. A vzápětí se trojici mužů podařilo vykopnout dveře skříně. Všichni muži vykřikli, aby se poté sborově rozeběhli k výtahu. U něho i v jeho kabině došlo ke rvačce, během niž došlo k jeho přetížení. To mělo za následek útěk všech po schodišti do přízemí a poté následoval běh do pater.
Tou dobou zastavil policista pan Nováček dodávku u okraje chodníku, kde nesvítila lampa pouličního osvětlení. Sotva udělal pár kroků, tak zakopl o pytle cementu a dopadl na chodník, na němž zůstal překvapeně ležet.
„Kterej blbec to sem dal!?“ vyhrkl naštvaně, načež nevěřícně prsty ohmatával pytle. Obezřetně se pak rozhlédl, aby po chvíli otevřel boční dveře dodávky. Netrvalo mu to dlouho a do úložního prostoru natahal pytle. Pak nasedl, odbrzdil dodávku, načež se ona bez rozsvícených světel a bez hluku rozjela ulicí.
KONEC