Bleděmodrý muž

V jedné daleké bleděmodré zemi byl velký bleděmodrý les a něm byl bleděmodrý hrad. V tom starém, ale stále bleděmodrém hradu byla i bleděmodrá hrobka. V hrobce bylo hodně rakví, ale nejkrásnější byla stejně ta bleděmodrá. O bleděmodré půlnoci se otevřela bleděmodrá rakev, která vydávala bleděmodrou záři a otevírala se s bleděmodrým skřípáním. Najednou se objevil i bleděmodrý muž. Vycenil své bleděmodré špičáky a šel si nalít bleděmodrého vína. Rozhodl se, že se dnes, o bleděmodré noci napije i bleděmodré krve. Vyšel ven do bleděmodré noci a nastartoval svou bleděmodrou Audinu. Dojel až do bleděmodré vesničky, vešel do bleděmodrého stavení a uviděl tam bleděmodrou postel a na ní bleděmodrou dívku s bleděmodrými vlasy a zářivýma bleděmodrýma očima, které zářily jako bleděmodrý jaderný reaktor. Bleděmodrý muž si k ní přilehl pod bleděmodrou přikrývku. A přefikl bleděmodrou dívku. Na prostěradle zůstal všeříkající bleděmodrý flek. Pak se bleděmodrý muž napil její bleděmodré krve. Vyšel do bleděmodrého rána, kdy pomalu začal kokrhat bleděmodrý kohout. A protože všechny temně bleděmodré síly ničí kohoutí kokrhání, tak se náš bleděmodrý muž rozpadl na bleděmodrý prach, který rozfoukal bleděmodrý vánek. Bleděmodrá dívka má dnes miminko, které zubaté je malinko.