Netypicky před Vánocemi

Letmý pohled do kalendáře mi prozradil, že se blíží Vánoce. Protože ozdoby na stromeček se jaksi nikde v mém bytě nenacházely, tak jsem se rozeběhl do nejbližšího obchodu je zakoupit. Mou snahou bylo být stylově ozdoben ve vánoční atmosféře, a tak ozdoben vším, čím se zdobí stromeček, vykráčel jsem z obchodu.
Hned na ulici kvůli mně nastalo pozdvižení. Vše vyřešila policejní hlídka a díky ní moje cesta domů vedla přes policejní stanici.
Při příchodu do bytu mi na mysl přišlo, že bych se měl podívat po stromečku. A tak mé kroky vedly do sklepa, kde se nacházel stromeček z minulých Vánoc. Nebyl na něho však radostný pohled, protože vypadal, jako by na sobě jehličí měl naposledy před sto lety. Po chvíli mne napadl spásný nápad. Nedaleký les přímo lákal k uříznutí nějakého stromku.
A tak jsem s motorovou pilou vyrazil směrem do lesa. Lidé na ulici nějak divně hleděli a též správcové Blažkové málem přes hvězdářský dalekohled na balkoně vypadly oči.
Raději jsem se tedy vrátil a s ruční pilkou v batohu jsem si to namířil znovu do lesa. Několik podezřelých postav, které se pohybovaly v lese, dávalo tušit, že nejsem jediný.
Pojednou se přede mnou zjevil běžící pan Bláha se stromečkem přes rameno. Nějak mě ani nepozdravil a zmizel v houštinách. Brzo se objevil místní hajný pan Veverka.
Já se počal tvářit nezúčastněně a obratem jsem předstíral, že čtu noviny.
„Dobrý den. Neběžel tudy někdo!?“ zeptal se pan Veverka.
„No, já si tu čtu. Tak nevidím.“
Pan Veverka zavrčel a též zmizel v houštinách. Po několika minutách chůze se mi zalíbila jedna borovička. A tak jsem jí začal řezat a šlo to celkem rychle, jen mně po chvíli bylo divné, že zvuk pilky je jakoby dvojitý. Pojednou zpoza stromku na mne vykoukl můj soused pan Bezoušek.
„Dobrý den. Neřežeme náhodou stejný stromek?“ optal se.
„No, je to dost pravděpodobný,“ zněla má odpověď.
Svorně jsme uřízli ještě jednu borovičku a namířili si to k sídlišti, ale na okraji lesa stál na stráži pan Veverka. Nedaleko nacházející se divoká skládka byla naší spásou. Stromky se nám podařilo zabalit do dvou koberců a s nimi přes rameno dojít až k okraji lesa.
„My jsme dobrovolní ochránci přírody a likvidujeme tu divokou skládku,“ řekl jsem panu Veverkovi, který na nás užasle hleděl. Zdárně se nám podařilo projít, jenže kousek čouhajícího konce jedné borovičky nás odhalil.
„Stát! Co vám to támhle kouká!?“ vykřikl, ale my se dali na rychlý útěk, ke kterému nám dopomohlo několik výstřelů. Správcové Blažkové náš běh do domu neunikl díky jejímu dalekohledu a dalo se tušit, že brzo to bude vědět široké okolí.
„Máte už kapra?“ zeptal se mne pan Bezoušek.
„Zatím ne.“
„Po obědě vyrážím s krumpáčem na rybník. Půjdete také?“
„To víte, že půjdu.“
A tak jsme po obědě stanuli na zamrzlém rybníku. Několika údery se nám podařilo udělat v ledu díru, ale ten začal praskat po celém rybníku. Bruslící lidé se viditelně naštvali a pro nás vzápětí nastal úprk od rybníka.
O půlnoci nám to však nedalo a na zamrzlém rybníku, tentokráte prázdném bez bruslících lidí, se nám podařilo vytvořit díru. Uplynula hodina a chytli jsme akorát rýmu. Já však dostal nápad, neboť u mne ve sklepě byly jakési pyrotechnické věcičky.
Přimrzlé správcové Blažkové na balkoně samozřejmě nic neuniklo, ale já se brzo vrátil k rybníku.
„To je probudí,“ mínil jsem a vhodil do díry třaskavinu. To, co následovalo, nás překvapilo. Ode dna zazněl ohlušující mohutný výbuch, který nás katapultoval s ledem i vodou do výše. My poté dopadli na břeh a vedle nás notně překvapený pan Bláha také s prutem v ruce. Poněkud otřesení jsme se rozeběhli pryč k sídlišti a v měsíčním světle nám neunikla zavěšená postava hajného Veverky v koruně stromu, který střílel na měsíc.