Smolíček a jeho krize identity

On si táta myslí, že to nevím. Že mu na ty řeči o pastvě skáču. Že nevidím tu kost, co na něj na pasece dělá laní oči. Přece kdyby chodil každý den na pastvu, jak tvrdí, tak se nevrátí pokaždé o tři kila lehčí a se zlatým parožím nakřivo, ne? No jo, já jsem ještě dítě, já ničemu nerozumím. Byl bych raději, kdyby ji přivedl domů. Chtěl bych mít mámu, jako jiné děti. Ona ta jelení domácnost není nic moc.

Včera jsme s tátou seděli u večeře a já mu povídám:
„Tati a jaké cukroví upečeme na Vánoce? Já bych si tak dal vosí úly.“
A on se na mě tak laskavě zadíval těma svýma oříškovýma očima a povídá:
„Hochu, hochu. Víš jak by tě hnaly? Vony jsou ty potvory žlutý strašně agresivní. Jednou by ses zakousl a měsíc měl pak rty jako kopřivami požahaná ropucha.“
Tak to zkouším jinak:
„A co medvědí pracky?“
„Zbláznil ses? No to už vůbec ne! Buď rád, že stará Brumda v zimě spí! Víš, co se mě letos naproháněla? Od čeho myslíš, že mám na zadku ty škrábance?“
Když jsem chtěl ke štědrovečerní večeři usmažit rybí prsty, vysmál se mi, že takovou blbost v životě neslyšel. Že prý zná ryb jak máku, ale ani jedna nemá prsty.
No a bavte se s ním pak o něčem.

Prý letos upeče kaštany, ale mně je jasné, že nemyslí čokoládové. Viděl jsem v komoře tu zásobu. To snad obral celý strom. Loni si nejvíc pochvaloval mechové placičky se slámovou nádivkou, posypané vánočním jíním ze severní paseky. Říkal tomu „slamlsky“. No, to bylo „žůžo“. On táta si neuvědomuje, že se mi ta potrava k přežvykování nevrací tak jako jemu, takže o nějakém strávení nemůže být ani řeči. Do ledna mi bylo šoufl. Taková smíšená domácnost je o ničem. Já bych i vařil sám, ale nesmím. Jednou jsem totiž připravil jelení na víně a to jsem si to pěkně zavařil. Neměl jsem mu říkat, co jí. Že to je strejda Dvanácterák. Od té doby snídám žaludy, obědvám trávové karbanátky s houbami a večer si kontroluju, jestli mi neraší parohy.

Celý říjen mě učil troubit. Že prý se to na podzim dělá. Že to dělával jeho praděd, děd i táta a že on to předá svému synovi, čili mně. Snažím se mu vysvětlit ten rozdíl, ale nepochopí ani to, že já kličkovat před myslivci nemusím. Učí mě, jak se správně třením o strom shazují parohy. I kdybych jednou někdy parohy měl (jako každý druhý chlap), nebudu je bohužel moct sundat o strom, takže tahle technika je mi platná asi jako Sněhurce další trpaslík. Pak taky, jak se brousí kopyta o kámen, aby správně rozhrnovaly listí pod duby. Kdyby mi raději pořídil boty. Obzvlášť v zimě naboso dost trpím. K jedenáctým narozeninám mi slavnostně předal rodinnou pánskou ošetřovací soupravu „Paroh Exclusive“, kde je sada pilníků od desítky až po jedničku, páčidlo na staré parohy, prořezávátko na nové, leštidlo s vůní feromonů a videokazeta Sexy laně bez zábran. To prý mi vysvětlí později, k čemu je to dobré.

Ach jo. Kde je takovou dobu? Prej na pastvu…to musí mít pěkný hlad.
Cítím se nějak divně. Kdo to tady pořád brousí? Takové zvláštní stíny za okýnkem, je tady najednou nějaká tma a to škrábání na dveře…Že by divočák?
„Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.“
A jé, to jsem blázen…venku je plus dvacet. Nejteplejší podzim za posledních pětačtyřicet let, co to na mě zkouší? To bude nějaká finta. Podívám se. Za to nic nedám….

„Ááááááá, pusťte měééé, tatííííííííí…Nesahej na mě ty čůzo, dej ty pracky pryč, ježiš ten hábit, to je smrad. Prala jsi to někdy? Pusť! Ne, pusť mě, néééééééé… Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka zlé jeskyňky pryč nesoooou…!“

No nazdar, jelen nikde. Co si jenom počnu? Kdoví, kam mě táhnou. Teda, to jsou ale missky… Pařáty, že by se za ně smrtka nestyděla, účesy plné větviček, listí a bodláků a krepovaté jako po noci na suchém zipu. A ten odér…lidi, ten je nejhorší.

„Děvčata, dámy, no tak…přece mě takhle neodvlečete. Vždyť si uvědomte ty problémy, až na to příjdou. Vystěhujou vás z té vaší jeskyně a můžete se jít pást. Třeba zrovna s tím mým jelenem.“
„Zmlkni, spratku…A přestaň nás urážet, my nejsme žádné dámy,“ zaskřehotala ta nejošklivější jezinka. Jak jsem později zjistil, jmenovala se Kostpařáta.
„I kdybyste neskončily v base za únos, stejně si na vás došlápne Bílý kruh bezpečí.“
„Neslyšels?! Kušuj!“ přidala se ta druhá, Paradenta, a vtáhla mě do jeskyně.

No, zrovna útulno tam nebylo. Vlevo kosti z netopýrů, vpravo starý gramec s předpotopní troubou a regál desek. V podstatě starožitnost. Větrání absolutně žádné. Tím by se taky vysvětloval ten puch a na ponku se povalovaly špinavé hrnce se zbytky bůhvíčeho…nebo bůhvíkoho?! Trčely z toho kšandy…
„Víš, co to je, trávit takhle o samotě sto třicátý osmý rok? Les za tu dobu vyrostl potřetí a my furt koukáme na ty naše ksichty. Pořád stejné, jen čím dál sešlejší. Tvého tátu známe ještě z dob, když jeho děda měl parohy stříbrné,“ přidala se Ostroretka. Každej chlap, kterého jsme si ulovily, buď do týdne prchl nebo jsme ho musely sežrat, aby neutekl. Takže, kromě na chvíli plného žaludku, houby potěšení.
„Tak rády tancujeme, ale takhle jenom spolu, to je fakt divné. Hele skoč si s náma. Máme Míšu Davida: „Nonstop, já chci žít nonstop…“
„No, dámy, teda jezinky, vy asi budete žít navěky…ale já to mám za pár, jak vidím.“
„Hele a nedal by sis svíčkovou? My vařit umíme, ale nebaví nás to jíst, když to nikdo neocení,“ nabízely sborově.
„Vy máte svíčkovou? Opravdickou? Z hovězího?“
„ No baže. Kousek od jeskyně se páslo stádo krav sedláka Skrbloně. Stačilo jenom zazpívat - Chtěl bych být víc než přítel tvůj - a kráva padla jako podťatá. A včera jsme pekly cukroví, vosí úly.“
„Cože? Opravdické? Né ty z lesa?“
„No, snad nebudeme chroustat vosy? Někdy je sušené používáme jako koření do guláše z divočáka. Je pak ostrý jak žihadlo. Ale do cukroví…kdepak.“

Po dvou hodinách se Smolíček cítil jako v ráji. Takhle krásně se ještě neměl. S břichem plným dobrého jídla odpočíval na medvědí kůži a Paradenta zatím pazourkem probíjela větrací otvor ven z jeskyně. Kostpařáta nasazovala jehlu gramofonu na desku s písní „Such a perfect day“ a Ostroretka připravovala koktejl z lesních jahod, malin a griotky. Oáza klidu a štěstí.

Najednou se rozrazily dveře a do jeskyně vběhl rozzuřený táta jelen. Sotva popadal dech. Rozhlédl se, nabral Smolíčka na své rozložité paroží, hrozivě zatroubil a utíkal s ním k domovu.

Nevadí. Příští týden budou lívance s borůvkami a pečená divoká husa na medu se zelíčkem a bramborovým knedlíkem. Taky má dorazit nová deska Káji Gotta, Zlaté Vánoce. Smolíčka si vyzvednou, jen co jelen odejde na pastvu. Bude mejdlo. Svět je hned hezčí, když v něm člověk není sám…
…

Z toho je jasně vidět, že je jen dobře, když má dítě úplnou rodinu a táta není ze všeho hned jelen. A babičky se vždycky hodí, protože ne každá jezinka je zlá ježibaba. Někdy je to prostě jen osamělá stará paní, co nemá komu vařit a s kým si zatrsat u gramce.