O neoprenu, pánvičce a lidské šikovnosti

Ačkoli je tomu někdy těžké uvěřit, i naše rodiče byli jednou mladí. Bavili se, nosili potrhlé oblečení, poslouchali Míšu Davida a měli přirozeně i své lásky. Tak jako nábytek i vzpomínky chtějí někdy oprášit, a tak jsem si vyslechla nejedno povídání mojí maminky. Protože jsem sdílná, povyprávím vám příběh o potápěči, kterému došel kyslík, ačkoli byl na suchu.
Jmenoval se Luboš a jeho rodiče odjeli kamsi pryč. Věděli, že chodí s mojí matkou, a tak mu nabídli, že s ní může po dobu jejich nepřítomnosti bydlet u nich v domě. Bylo to v osmdesátym devátym, ještě před revolucí a Luboš chtěl s kamarádama prostě zdrhnout. Plán byl jednoduchý. Koupí si neopreny a přeplavou jakéhosi něco. Luboš si jel tedy koupit ten zázrak, který mu měl přinést svobodu, a maminka zůstala doma sama. Už tenkrát nedokázala chvilku v klidu posedět, a tak si hned našla záslužnou práci. Vyhlídla si strašně špinavou pánvičku a rozhodla se, že jí krásně vyleští. S radostí šla koupit drátky a cestou si představovala, jak bude ten její brouček zářit štěstím.
Když byla s pánví téměř spokojená, vrátil se domů Luboš. Ihned se s radostí malého kluka nasoukal do neoprenu, vypadal jako potápěč křížený s pacientem blázince. Mamča ještě opečovávala onen kus nádobí, za jehož lesk by se nemusel stydět ani mistr Propr. Luboš náhle strnul, potom se ozvalo plesk plesk (to jak si to pochodoval v ploutvích na linu) a nakonec ze sebe vysoukal: „Co to děláš?“ „Vyleštila jsem tu špinavou pánev,“ odpověděla moje maminka, očekávajíc přinejmenším řád zlaté pánvičky. „Ta… ta pánev byla teflonová…“
Za ten týden se mé ctěné matce podařilo ještě vytřít schody do sklepa hadrem, který asi samou láskou zapomněla vyždímat, tudíž se zasloužila o bouli směle konkurující Řípu, jež pak vyrostla na hlavě jejího milého, a též mu připravila ohromnou zábavu v podobě malování poté, co se jí nějak vymkl z rukou mixér…
A pak po kom jsem tak šikovná.