Krev a beton – příběh lásky

Krev a beton – příběh lásky

 

„Slib, že mě nikdy neopustíš.“

„Slibuji, kotě.“ S těmi slovy ji vzal do náruče, vykráčel s ní po schodech nejprve do prvního a pak do druhého, načež vešli do prostorné ložnice. Ona spočívala v jeho tetovaných pažích, lehká jako pírko. On se rozhlédl po místnosti. Otevřeným oknem prosvítal do místnosti měsíc.

„Miluješ mě?“ zeptala se.

„No to víš, že jo kotě.“ Řekl a s těmi slovy ji vyhodil otevřeným oknem do zahrady.

 

Její tělo se ještě lehce škubalo dole pod oknem na betonové dlažbě.

 

„To víš, že jo. Co jsem magor, tahat si další babu do baráku? Znám i levnější koníčky.“ Ulevil si.

 

Sešel po schodech do dolního patra.  Uklidil obě skleničky od vína a místo nich si vytáhl lahváče značky Lahváč. Sedl si k televizi a poškrábal se v rozkroku. Z druhé ložnice se vyšourala jeho matka v dlouhé bílé noční košili.

 

„Kde je ta křepelka, Honzíku?“

„Ale vzali jsme to hopem, musela totiž letět.“ Řekl na půl úst povedený synáček.

„No to jsem slyšela, ráno si to uklidíš. Ta poslední krasavice nechala mozek až na mých tulipánech.

„Neser, matko.“

„Parchante nevychovaná, že jsem tě radši nepol…“  matka větu nedořekla, jelikož se její synáček odebral do říše snů. Lahváč značky Lahváč mu vypadl z ruky na zem.

 

„Safraporte, že by přece jenom vypil ten s tím rohypnolem?“ podivila se. Přišourala se k láhvi ležící na zemi. Vzala ji dvěma prsty a lehce přivoněla. Vzápětí do sebe otočila celý zbytek.

 

„Ti dnešní mladí nic nevydrží.“ Hlasitě si odříhla, zamlaskala, hodila zuby do skleničky s vodou a šla si lehnout. Dva rohypnoly na dobrou noc přece ještě nikoho nezabily. Údajně.

 

Honzík se ráno probral a zamžikal očima. Hlava mu lehce třeštila, ale to muselo být tím včerejším silným Merlotem. Z piva ho nikdy hlava nebolí. Nasoukal se do tepláků a hodil přes sebe károvanou košili. Matka vedle ještě spokojeně chrápala. Nebo někdo venku řezal na cirkulárce. Honzík si nebyl jistý.

 

Jakmile vykročil do ostrého poledního slunce, ozval se soused Alexander.

 

„ÉÉÉj more poď mi pomoct, vole“ zařval s jistým, blíže nejmenovaným, přízvukem.

„Jdi do prdele, Sašo.“ Odpověděl mu Honzík.

„Nieee more já su Alexander a nie Saša. Aby tě rakovina sežrala“

 

Honzík obešel celý dům a podíval se, co tam zbylo po jeho včerejší návštěvě. Zůstala naštěstí na místě, kde ji nechal.

 

„A to sis myslela, že jsi tu jenom na skok co?“ řekl mrtvole. Ještě jednou zkontroloval, že ho nikdo nesleduje a odtáhl krasavici na pařeniště.

 

Honzík nebyl žádný šťoura a tak při cestě nakopl kocoura a vesele si prozpěvoval.

 

„Řežu, řežu dříví, nesmí to být křivý. Řežu, řežu polínka, ráda bude maminka“

 

Jakmile krasavice ležela bezpečně přikrytá dost velkou vrstvou tlející rostlinné biomasy, vydal se smýt zbytky včerejšího dovádění.

 

Jak tak čistil krev z betonu, uvědomil si dost důležitou věc.

 

„Tyhle lásky na jednu noc dají člověku docela zabrat.“