Nebuď zvědavá, budeš brzo...

Schody vybíhám téměř po dvou a z kapsy kabelky vytahuji identifikační kartu, kterou otírám o zámek. Škubu za dveře, dokud mě nevpustí do budovy a rychlou chůzí přecházím k čipu, kde se odpípávají příchody. Do ruky beru tužku a rychle píšu Krejčířová do kolonky 'jméno', 240 do kolonky 'agent', 13.58 do kolonky 'příchod' a 18.00 do kolonky 'odchod'. Do čtvrtého patra se dostávám opět po schodech a nahoře sotva popadám dech.
„Čau, čau! Sorry, ujel mi bus,“ vyplivnu omluvu směrem k šéfové Andree.
„Klídek, prosim tě, máš ještě dvacet vteřin rezervu,“ oddechnu si a na prezenční listinu napíšu ty samé údaje, co dole na recepci.
„Fajn, koho střídám?“
„Dášu vedle, tady je plno,“ odeberu se tedy do vedlejší místnosti, kde si prohodím místo s Dagmar a zasednu k počítači. Otázkou: „co, že dneska voláme?“ se dozvím, že mě čekají čtyři hodin dotazů na téma 'domácí přístoje' plus 'přímá volba prezidenta'.
Jak často používáte mixér? Kdy naposledy jste si koupil/koupila nůž na maso? Které z těchto značek varných konvic znáte? A k tomu koho z následujících osobností si umíte představit jako prezidenta? Karel Gott? Lucie Bílá? Halina Pawlowská?
„To snad nemyslej vážně.“ Zakvílím směrem ke kolegyni Lence.
„Myslej, bohužel,“ odpoví mi, když v tom jí někdo zvedne telefon a ona už jede nacvičenou úvodní frázi. Já si mezitím vytáhnu sešit z evropské literatury a začnu přepisovat zápisy z přednášek na kterých jsem nebyla.
Provolám několik čísel, které svůj aparát nezvedají, než ve sluchátku zarachotí a na druhém konci se ozve: „Prosím?“ Už podle hlasu poznávám, že se zřejmě jedná o postarší paní, takže nasadím milý hlas a začínám vést téměř monolog: „Dobrý den, u telefonu Alena Krejčířová, volám jménem výzkumné agentury Odysseus. Momentálně provádíme průzkum ohledně domácích spotřebičů a přímé volby prezidenta. Měla byste tři minuty na zodpovězení několika otázek?“
„Ale kdepáááák, já už su stará, zkuste spíš někoho mladýho, já už ani k těm volbám nedondu...“
„To nevadí, my to nemáme omezené věkem a jde jen o váš osobní názor, nikam chodit nemusíte.“
„Zavolejte někomu jinému, slečno nebo mladá pani. Mně už sou tydle věci fuk.“
„Dobře, tak se nezlobte. Přeji vám hezký den!“ usměju se bezděčně směrem na obrazovku a klikám na možnost 'Nechce odpovídat'.
První dotazník se mi podaří ukořistit až ve čtyři hodiny odpoledne. Vyzpovídám mladou paní, která každou otázku komentuje negativně, ale vše zodpoví, a to je hlavní.
Na další dotazník si musím počkat přesně tři nezvednutí hovoru a osm odmítnutí.
„Dobrý den, u telefonu Alena Krejčířová....“ bla, bla, bla, odemelu repliku a opět čekám, co mi osoba na druhém konci odpoví.
„Ale no jo slečno, když jinak nedáte,“ zasměje se do telefonu milý mužský hlas.
„Děkuju, pro začátek bych se zeptala, jestli náhodou nepracujete v oblasti průzkumu trhu, nebo sociologie?“
„Kdepak. Sice pracuju s lidma, ale do sociologie to má daleko.“
„Jak často používáte mixér? Denně, dvakrát až třikrát týdně, dvakrát až čtyřikrát za měsíc, několikrát do roka, nebo nemáte mixér?“
„Počkejte, já mám dojem, že mixér snad ani nemám...“
„Pak tady mám otázku, kdy naposledy jste si koupil nůž na maso.“
„Minulý týden, já využívám nože při práci a neumím je brousit, takže si kupuju radši nové.“
„To chápu, další otázka je jestli jste někdy ochutnal netradiční kuchyni.“
„Já myslím, že ano, jednou jsem si ukradl kus masa v práci a to bylo hodně netradiční.“
„Děkuji a nyní se přesuneme k otázkám, které se týkají přímé volby prezidenta...“ pán se celebritám prezidentům směje a jako fajn prezidenta označí Jana Krause.
„A nyní tady mám pár socioekonomických otázek. Jste ve vaší domácnosti hlavou rodiny?“
„No, já jsem sám...bývalá manželka ztratila hlavu, takže jsem.“
„Děkuji, pak tady je otázka jaký je typ vašeho sociálního postavení? Jste zaměstnanec, nebo podnikatel?“
„Podnikatel.“
„Se zaměstnanci, nebo bez?“
„Bez.“
„Ještě bych se zeptala, nemusíte samozřejmě odpovídat, pokud nebudete chtít, odhadněte jaký je váš čistý měsíční příjem, v nějakém intervalu.“
„No...beru dvě stě za kus...tak no kolik tam máte nejvíc?“
„Padesát tisíc a víc.“
„No, tak to si tam napište.“
„Děkuju a poslední otázka, jestli byste mi řekl jakou konkrétní pozici vykonáváte.“
„Slečno, já bych rád, ale když vám to řeknu, tak vás budu muset zabít.“
„Ale prosim vás, to snad tak hrozný nebude, ne?“ snažím se znít odlehčeně a do telefonu se zasměju.
„To si jen myslíte slečno, já totiž dělám nájemného vraha, vy jste Alena Krejčířová a bydlíte na Malé straně, že? Myslím, že se brzy sejdeme tváří v tvář.“