PSEUDONYM

Sotva se dveře veřejného dopravního prostředku zavřely, zvýšil se hluk uvnitř vlečného vozu tramvajové soupravy číslo 13 minimálně o padesát decibelů. A stále se zesiloval. Než jsem stačil natočit hlavu dozadu, ve směru odkud hlomoz přicházel, vymrštil mne z vyhřátého sedadla strašlivý řev.

„Pane, pane ,prodám obraz!“ zaječelo mi do ucha ze vzdálenosti asi tří centimetrů a se vší možnou silou, středně vzrostlé, umolousané cikáně.

Jeho společník, o něco vzrostlejší rómský výrostek s nezaměnitelnou intonací etnické skupiny nepřizpůsobivých spoluobčanů přidal 'volume' a dokázal ho ještě překřičet:

„Gádžo, kup to! Za tisicovku!“ a rval mi před obličej nějakou mazaninu.
„Neboj se ,ty pane, to není kradény, to maloval bratránec“ a udeřil mě rámem obrazu do temene hlavy.

Obezřetnější spolucestující se začali v předtuše konfliktu přesouvat do přední části vozu.

„Tak pane, ty nerozumyš? To musiš koupit. Bracha je umnélec. Daj tisícku.“
Věděl jsem, že, když si jich nebudu všímat a nebudu na nic reagovat, dají mi pokoj a najdou si jinou oběť, ale nakonec jsem se neudržel a řekl:

„Jsi chlapče říkal, že to maloval bratranec.“

„To je u nás Italů jedno. Bratranec, bratr, všeci jsme jedné krve.“

Neodolal jsem a na obraz se podíval. Jakási rozmazaná krajina. Stromy. Ale ten rám ten měl hodnotu nejméně pětitisíc korun.

„Dám vám dvě stovky.“

„Z obou snědých hrdel se ozval strašlivý ryk. No vy ste se asi zbláznil, pánko.
Vytáhl jsem z peněženky pětisetkorunovou bankovku, nastavil ji do prostoru a řekl:

„No tak, ať tratím. Berte nebo nechte ležet.“
„Pán je dobry obchodnik,“ vyškubl mi bankovku z ruky, políbil ji a podal mi obraz.

Mladší cikánek řekl vyššímu se smíchem: "Pánko se v umění vyzna, to je jasné."
Oba mladí Rómové se na sebe štastně usmáli a měli se k výstupu.

„Hoši,ještě mi řekněte, ten váš 'italský bratranec', maluje asi pod pseudonymem, že?"

„Neurážej, pánko, neurážej.. on žádny drogy nebere,“ začal se čertit mladší.

„On neuraží ,Deziderko, to znamená, jako že maluje pod jiným ménem,“ vysvětloval mu starší, pak se otočil ke mně a s úsměvem profesionálního lháře mi na moji otázku odpověděl:

„Tak to je jasné, von maluje pod různýma jménama, víte ,pane.“

Tramvaj zastavila na zastávce, dveře se otevřely a hoši zmizeli stejně rychle, jako se objevili.

Držel jsem v ruce obraz, pokyvoval hlavou a do ztichlé tramvaje jsem nahlas přečetl signaturu uvedenou v pravém dolním rohu obrazu:

„Antonín Slavíček.“