*Nečekaná komplikace*

Zdeněk, můj bývalý spolumaturant a nyní lékárník, přivezl svou manželku k porodu, u kterého si tentokrát přál být. Jeho žena u nás porodila před dvěma lety děvčátko a jeho velmi mrzelo, že se mu tehdy nepodařilo tu radostnou chvíli prožívat spolu s ní. Když však uslyšeli mou diagnózu ¨konec pánevní¨, podívali se nejprve překvapeně jeden na druhého, pak nejistě a rozpačitě Zdeněk:¨To ale není normální, co?¨

¨Většina porodů je potud normálních, pokud nevzniknou komplikace. A my tady jsme proto, abychom je zvládli. Navíc jseš tu dnes ty, Zdeňku, ve kterém bude mít tvá paní jistě velkou posilu! No ne?¨, snažím se navodit lepší náladu.

¨No jasně, pokud nemusím rodit já sám, nebo se nejedná o císařský řez, tak se vydržím dívat skoro na všechno! Ne, ne, obyčejný porod mě jen tak nemůže vyvést z míry!¨, holedbal se. O tom, že se pokusí být manželce nápomocen v její těžké chvilce, pomlčel. Překvapilo mě to.

Odvezli jsme jeho paní na nosítkách na porodní sál, kde naštěstí ještě nebyla žádná jiná rodička. Místo aby si sedl k posteli vedle ní, jak jsem očekával, stoupl si do sálových dveří vedoucích na chodbu, odkud taky mohl vidět tu očekávanou radostnou událost, ale přece jenom s odstupem. Nebo to mělo jiný smysl, který jsem hned nepochopil?

Když nastávala rozhodující fáze, řekl jsem mu, že teď může dojít víceméně už jen ku vztyčení ramének plodu, ale že bezpečně ovládám hmaty, abych je vybavil. Takže nemusí mít naprosto žádné obavy, kdyby v následujících okamžicích viděl, že jsem náhle nějak více zaměstnán. Přitom jsem si povšiml, že Zdeňkovy oči byly s každým mým slovem skelnatější, ale neměl jsem už čas o tom přemýšlet.

Porod dospěl do fáze, kdybylo jasné, že i toto dítě je zase děvčátko. “Budeš mít, Zdeňku, přece jenom druhou holku“, stačil jsem zavolat a hned jsem měl doslova plné ruce práce. Zakrátko nato odstraňuji malému křiklounkovi hleny a plodovou vodu z dýchacích cest a pak ho zvednu tak vysoko, aby i Zdeňek uviděl svou novorozenou princezničku.

Jenomže rám dveří je prázdný a z chodby slyším jak právě cosi zapraštělo. Hned nato Zdeňek bolestivě vykřikne, což ovšem okamžitě zaniká ve fortissimu jejich novorozeňátka. Neměl jsem čas, abych se šel podívat co se na chodbě stalo neboť se právě odlučovalo plodové lůžko a musel jsem stavět krvácení z nástřihu hráze. Proto jsem jenom hlasité zavolal: „Zdeňku, co je s tebou? Kde jseš?“

Z chodby se nic neozvalo, takže jsem za chvilku nechal šití, doběhl ke dveřím a vidím: Zdeněk leží v bezvědomí na pojízdných nosítkách, na kterých jsme předtím vezli rodičku na sál, na podlaze louž krve, která stále ještě odkapává ze záhlaví, kterým se asi udeřil o jejich okraj, když na ně v záchvatu slabosti dopadl. Co mám dělat dřív? S takovou „porodní komplikací“ jsem vůbec nepočítal!

¨Přivolejte sestru z oddělení a nachystejte další stolek se šitím¨, nařídil jsem asistentce. Došil jsem hráz a zajímám se o jeho zranění: povrchová tržná ranka na záhlaví, která svým krvácením dělala hrozivější dojem než tomu ve skutečnosti bylo.

Omdlelý se přitom vracel pomalu k vědomí a diví se: ¨Co se děje? Proč nejseš u porodu?¨ Sáhl si na bolestivé místo a když uviděl na ruce krev, omdlel znovu! Pohotově jsem toho využil a bez umrtvení několika stehy ošetřil.

Od té doby mám vždy vážné pochybnosti o tom, zda je vhodné a nutné, aby otec dítěte byl u porodu přítomen, obzvlášť když je třeba (jemnocitným?) lékárníkem nebo když se jedná o polohu koncem pánevním...!