Velitelský řetězec

Nikdy předtím jsem o tom tak docela neuvažoval, ale ten den mi došlo, jak moc se tábory s dětmi podobají těm vojenským. Dejme tomu už samotné rozkazování - děti musí plnit všechno, co jim vedoucí řekne. Jakýkoliv rozkaz si vedoucí bere na vlastní zodpovědnost, tedy, pokud dítě udělá něco špatného a odvolá se na to, že mu to přikázal některý z vedoucích či podvedoucích, celá zodpovědnost se v tu chvíli přenáší a dítě je z toho venku.
Tak například se holkám na jednom skautím táboře stalo, že Míša (na tomto táboře hlavní vedoucí) zakázala jakékoliv kácení velkých, natožpak živých stromů. Děti tam chodily pro dřevo do lesa, který se rozprostíral všude okolo a nebylo tedy nouze o větve či menší mrtvé stromky.
Jednoho dne se ale vydali pro dřevo s vedoucí Tezzi, která na celou věc pohlížela nejspíš jako na doporučení. Když tedy potkala vysoký, statný strom, došla okamžitě k závěru, že ten chce mít v kuchyni na oheň a žádný jiný. Dětem se celý nápad zdál poněkud... no, přinejmenším blbý, ale, jak jsem již napsal, děti musí splnit jakýkoliv rozkaz, který jim vedoucí zadá. A tak pokácely strom. Ten se nahnul, zasekl se korunou mezi ostatními a o jakýkoliv dalí pohyb ztratil zájem. Dětem se nakonec za použití veškerých sil a nejspíš i nějakého toho voodoo povedlo kmen shodit stranou z pařezu, takže tam stáli vedle sebe jako nedodělané puzzle.
Zničené, poražené děti se i s Tezzi vrátily do tábora bez nějakého úspěchu. Dřeva moc nebylo, oheň na střeše se ale i přesto dostavil, a to, když se Míša dozvěděla, co se stalo. Nejprve chtěla seřvat děti, ale potom jí vysvětlily, že pouze plnily rozkaz Tezzi. Co teď, ptáte se?
Další spojitost je fakt, že velitel by neměl křičet na své poddůstojníky v přítomnosti mužstva. Totéž platí na táborech - Hlavní vedoucí nemůže seřvat své vedoucí před dětmi. Celá situace tedy musela být zahrána do outu a vyřešena až po večerce. Tezzi byla napomenuta, bylo jí vysvětleno, jaký je rozdíl mezi malým mrtvým stromkem a velkým živým stromem a celá situace se nakonec vyřešilo k všeobecné spokojenosti, když nepočítáme usmrcený strom a další oddíl skautů, kteří po tomto táboře museli strom odstranit sami.
Něco takového samozřejmě na našem táboře nehrozí. Děti se zájmem o film viděly sekyru pouze na filmovém plátně nebo v televizi, nevědí, jak jí vlastně použít, natož aby něco kácely. U nás se mohou objevit spíše technické problémy, výpadek proudu, uvolnění stativu, rozmotání pásky... a nebo kečup.
Právě na příhodě s kečupem bych rád demonstroval podobnost vojenského a táborového velitelského řetězce. V našem případě vypadá asi takto:

Děti - Mužstvo
Pavel, André, Martin, Kamča - Poddůstojníci
Tom - Důstojník
Já, Terka, Míša - Velitelský štáb

Co se týče vrchního velitelství, je nntné rozlišit, kdo z nás tří tam kdy má hlavní slovo. Terka, moje sestra, je zakladatelka tábora, stará se o něj a je to něco jako její dítě. V tomto ohledu tedy je vrchním velitelem ona.
Míša je oproti tomu odbornice na děti, všechno řeší a na táboře se stará o problémy. Tak se tedy i Míša drží vrchní příčky.
Poslední jsem já. Ač nejsem specialista na děti a tábor rozhodně není mým nápadem, jsem zodpovědný za natáčení a střih v průběhu 14-ti dní, které s dětmi trávíme. Musím tedy mít hlavní slovo, pokud jde o natáčení a tím jsem se i já dostal do vrchní trojice.
V incidentu s kečupem, který neměl nic společného s natáčením, jsem tedy zastával pozici pod Míšou, za což jsem nakonec rád.

Pokud jste někdy četli "Tankový prapor", nejspíš znáte příklad, kdy někdo nízko postavený něco provede. Děsí se představy, že se to dozví jeho přímý nadřízený, ovšem ten, když to skutečně zjistí, nemá ani tak čas pro nadávání, jako spíš starání se o to, abyse to nedozvěděl jeho přímý nadřízený... a tak dále.
Vystoupal jsem tedy jednoho dne do patra, kde jsem si okamžitě všiml skupinky dětí spolu s Pavlem a Tomem, jak jsou v podřepu u jednoho rohu místnosti. Když si Pavel všiml mého příchodu, zbledl a zamumlal si něco, co mohlo být za dobrých dvacet kliků. Tom si mě všiml taky, narovnal se jako pravítko a šel ke mně.
"Luky, my už to řešíme." Zdál se mi celý nesvůj, jakoby snad právě někoho zabili a teď řeší, co s tělem. Přiběhl ke mě Kuba, jedno ze starších dětí, a pousmál se.
"Jo, Luky. Klidně jdi pryč, tady... to je v pohodě." Udělal jsem si mezi nima cestu a přistoupil jsem ke zbytku skupinky. V tu chvíli už všichni zírali na mě se zatajeným dechem a čekali, co udělám. Na koberci byla velká tmavá skrvna.
"To - to je od kečupu, Luky. Ale klid, my už to řešíme." Pavel viditelně koktal, což by mi za jiné situace přišlo směšný. Jeden z mých nejlepším přátel ze mě koktá. Tehdy mi ale do smíchu nebylo. První myšlenka skutečně byla, že bych je seřval, jenže - k čemu by to bylo?
"Míša to ví?!" Vyhrkl jsem. Všichni zděšeně zakroutili hlavou. Nikoho v místnosti ani nenapadlo, že by se celá záležitost mohla dostat až k ní.
"Čím to myjete? Tak sakra, dělejte, než sem příjde!" Rozkázal jsem a jal se hledat hadr. Voda, mýdlo, několik hadrů a asi deset lidí, to všechno se v tu chvíli těsnalo nad skrvnou od kečupu.
"Jak se sem vůbec ten kečup dostal?" Zeptal jsem se, jelikož jsem chtěl získat nějaký přehled nad situací.
"On se... vylil." Odpověděl tiše Florian. Pokud si vážně myslíš, že mi taková odpověď stačí, jsi ještě větší idiot, než sem si myslel.
"Jak se vylil? Proč zrovna tady? Co ho donutilo, aby vyšel z kuchyně do druhýho patra, vybral si roh a vylil se? To ho odkopla majolka nebo co?!"
Od další odpovědi Floriana zachránily kroky. Někdo šel po schodech nahoru. Rychle jsem kývl na Olivera, ten lehce přikývl a rozběhl se ke dveřím u schodů. Nakoukl dolů a zděšeně se otočil zpět na nás. Věděl jsem, co řekne, ale stále jsem ještě doufal, že to bude někdo jiný. Nějaké dítě, nebo třeba Kamča nebo Martin, kdokoliv, jen ne...
"Míša." Zašeptal Oliver. Tohle není dobrý. Sakra, tohle fakt není dobrý.
"Dělejte, zkusim jí nějak zdržet." Bylo mi jasné, že něco takového je zbytečné, ale tonoucí se stébla chytá. Co jí řeknu? Co udělá? Co se bude dít v následujících několika minutách?
"Ahoj Míšo. Kampak kráčíš?" Postavil jsem se do dveří, které zakončovaly schodiště, vedoucí do druhého patra.
"Jdu k sobě, mám tam prášky. Nějak mě bolí hlava." Nojo, v druhym patře maj holky pokoj. A bolest hlavy určitě celé situaci moc nepomůže. Nemám rád naštvanou Míšu, vážně ne. Pokud jí jednou zažijete doopravdy rozběsněnou, nikdy už si to nechcete zopakovat. Nikdy. Prosím. Už ne...
"Tak si radši jdi sednout, já... já ti je přinesu." Vypadlo to ze mě z ničeho nic, ale já si uvědomil, že tohle může být naše spása. Odvrátím asteroid letící na Zemi, nalákám koně Apokalypských jezdců na cukřík do propasti, zastavím globální oteplování a vymyslím vakcínu na zombie virus. Milujte mě, lidé, jsem váš nový spasitel.
"Ne, díky, nevíš, kde je mám." Odpověděla klidně. Celé kouzlo situace bylo v háji. Měla pravdu, neměl jsem nejmenší tušení, kde se schovává jakákoliv krabička s léky. Tohle měla na povel Míša.
"Prohrabu ti pokoj a někde to tam najdu." I mně okamžitě došlo, že tenhle výkřik mi moc nepomůže. Míša mě odstrčila a ušla pár kroků. Pak se zastavila.
"Co to...?" Otázka zůstala nevyřčena. Hlouček dětí se před jejím pohledem rozestoupil a já poprvé v životě uvěřil, že Rudým mořem mohl židovský lid projít. Pokud měl Mojžíš pohled stejný jako Míša.
"Uvěřila bys mi, že to máš halucinace z tý bolesti hlavy?" Pokusil jsem se o vtip, ale vyzněl do prázdná. Teď to přijde...
"Viděla to už Jitřenka?!" Vyhrkla Míša. Všichni v místnosti naráz vydechli. Jitřenka, majitelka penzionu (které jsme říkali Jitřenka proto, že se tak jmenovala naše chata), nic neviděla, takže jsme svorně zavrtěli hlavama.
"Dobře. Pusťte mě k tomu." Popadla hadr a dala se do drhnutí. A já se poprvé za tu dobu zasmál. Nejspíš částečně proto, že to již nebylo na moji zodpovědnost. Přebrala to Míša, v tuto chvíli nejvýše postavená v místnosti, ale taky proto, že mi celá situace najednou přišla hrozně směšná.
Když se nám po půl hodině konečně povedlo skrvny se zbavit. Míša si spokojeně utřela pot z čela.
"Dobrý. Tak, to bychom měli." Vstala a jala se rozkazovat, kam se co má uklidit.
"Ehm... Míšo..." Pavel se pořád díval na právě umytý koberec. Podívali jsme se tedy taky. A teprve v tu chvíli jsme si všimli, v čem je problém. Koberec, který nám po celou dobu připadal jako tmavě hnědý, byl ve skutečnosti světle šedý, ovšem léta pořádně nečištěný a zaneřáděný. Naše práce a úsilí ovšem pomohly odhalit jeho dřívější krásu, ale pouze na vyčištěném místě, tedy zhruba kruhu s průměrem půl metru. Na koberci byl čistý flek.
"No, nedá se nic dělat." Posteskla si Míša, "Musíme vydrhnout celou místnost."
A tak se stalo, že když se toho dne paní Jitřenka vrátila, našla krásný, čistý koberec, a bandu špinavých, unavených táborníků.