Balada o krtkovi

Dívám se na svůj život, plný vyrovnanosti a optimismu. A také užitečné práce. Je přeci užitečné a smysluplné, když se časně zrána vrhnu na zahradu, zarostlou pichlavým bejlím do pasu a systematicky, hodinu za hodinou, vrším hromady vypasených, tuhých stonků i s kořeny. Obnažuji tmavou půdu, která vděčně dýchá a pije.

K večeru byla zahrada panensky čistá, plna dychtivosti dát ze sebe to nejlepší. A mne bylo lze v houstnoucím šeru spatřit, jak kráčím po hlíně a rozhazuji plnými hrstmi semínka trávy, jako pravěký zemědělec, jehož instinkty se ve mně touto činností probudily. Hle, dávám nový život! Cítil jsem vznešenost svého poslání, ačkoliv jsem byl jen poslední z posledních, neboť i jednoduchá travina a principy jejího růstu jsou nad mé chápání. Poradila by si i beze mne. Nicméně práce, kterou jsem se zabýval, byla dobrá.

A po čase, kdy se nad zahradou přehnalo několik dešťů, prosvitly mezi tmavými hrudkami tenoučké vlásky. Nejprve jen nahodile, později v chumáčcích, stále vyšších, a náhle, nepozorovaně, naježila se hlína jemně zeleným kobercem. Hladil jsem tu krásu dlaněmi, cítil vlahé, hebké doteky, kterými mne právě narozená tráva zdravila, byl jsem pyšný na dílo, na němž jsem si přisoudil nemalý podíl zásluh. Tráva houstla a zahrada byla oblečena do zeleného.

Potom se objevil první krtinec. Jen jeden, ne více. Bylo to, jako když někdo bodne nožem do vzácného obrazu, jako když plivne do maminčina štrůdlu. Přesto jsem nepocítil ke krtkovi nenávist a pravil jsem v duchu usměvavě: "Potvůrko sametová, tady mi prosím neryj. Měj přeci trochu smyslu pro krásu, jež se zrodila z těžké dřiny."

Za hodinu přibyly dva další krtince. Zahrada sténala bolestí, tráva polekaně ustupovala čerstvě vyhrabané hlíně. Pocítil jsem rozmrzelost vůči krtkovi, netečnému k mým potřebám estetického vyžití, počastoval jsem ho již nahlas: "Potvoro podzemní, nedělej mi zbůhdarma škody! Nemůžeme spolu vycházet, když tvoje posedlost v hrabání přivádí můj trávník do záhuby."

Krátce po poledni jsem napočítal dvanáct krtinců a prohlásil zahradu za nezpůsobilou budit příjemné pocity. Krtka jsem nezahlédl, avšak k nenávisti vůči němu toho nebylo ani zapotřebí. Skutečně jsem to zvíře nenáviděl. Vyhledal jsem si v atlasu jeho obrázek, abych viděl svého nepřítele. Snad by mi za jiných okolností připadal roztomilý, po zničení trávníku jsem však k němu nenalezl ani stopy sympatií. Byl jsem vůči němu natolik zaujatý, že jsem jeho přední packy nazval odpornými pazourami a jeho nos všivým rypákem a celkově jsem mu přál, ať chcípne. V diskusích zahrádkářů jsem pátral po metodách boje s krtkem. Nalezl jsem jich nepřeberné množství, u každé dovětek, že jedině tato se nakonec prokázala účinnou.

Do jedné chodby jsem instaloval hadici a pustil vodu. Z krtinců brzy začala vytékat hnědá břečka a zaplavila zahradu. Všude bylo bahno, přeživší tráva ztratila svou svěží zeleň a uboze polehávala pod mazlavým nánosem. Utěšoval jsem ji i sebe, že tento stav je pouze dočasný, jen do doby, než se krtek utopí nebo pochopí, co se od něj očekává, tedy útěk. Rozmetal jsem mazlavé kopečky, zašlapal je do roviny, mnohokrát jsem se probořil do zaplavených chodeb, vyhrabaných netvorem, až mi voda vycákla na kalhoty, ale bořil jsem s podivnou, až zvířecí radostí. Poté jsem setřel zablácenou rukou z čela pot, věda, že dobro zvítězilo nad ryjícím zlem.

Ráno byla zahrada poseta čerstvými krtinci mnohem hustěji, než před vyháněním. Poklesl jsem v kolenou, udělalo se mi mdlo. Poté jsem zařval vzteky a krtka jsem proklel do desáté generace. Ba přál jsem mu jen samá degenerovaná krtčata, která nerozeznají žížalu od tkaničky, přál jsem mu, aby se mu dešťovka vzpříčila v krku, což je ovšem v podstatě nemožné, a tím více to svědčí o mé nepříčetnosti.

Nakoupil jsem protikrtčí patrony a vražené do krtinců je nechal dýmat smrtící plyn do podzemního labyrintu. Představoval jsem si krtka, jak tam kdesi v hlubině lapá po dechu, bez pomoci, sám a sám, jak se hroutí v křečích a pěsti se mi samovolně svíraly vzrušením z pomsty. Když bylo dodýmáno, rozhostil se nad zahradou klid. "Odpočívej v pokoji, zparchantělý hraboši!" pronesl jsem. Tam kdesi pod zemí umíral tyran, podlý a potměšilý, tupý a omezený, avšak o mrtvých jen dobře. Měl jsi hrabat někde jinde, sametový kožíšku. Nakonec, nejsi tak ošklivý, jak jsem tě prve obviňoval, jsi jen oběť svých pudů, které svým způsobem chápu. Opravdu, čumáčku růžový, jsem s tebou zajedno, že pudy nelze snadno potlačit ani na vroucí přání zahrádkáře.

Jako by mi chtěl krtek dát najevo svůj vděčný souhlas, příští noci rozryl zahradu skrz naskrz, takže jsem měl pod okny věrnou kopii bojiště u Verdunu, blahé to paměti první války světové. Popadl jsem rýč a zpívaje bojové písně, bil jsem v zemi smrtícími údery. Sousedé pak slyšeli do dálky můj řev: "Tak pojď, tak se ukaž, jestli se nebojíš, tak kde jsi, kde se schováváš, ukaž se, mrcho, zabiju, zabiju, nejdřív přizabiju, potom zabiju, pomalu, pomaloučku, chachacháááá...!"

Síly mne opustily a já padl vyčerpán do nově vyhrabané hlíny. Takhle to jistě voní nebožtíkům v čerstvém hrobě. Stmívalo se, přicházela noc. Měsíc osvětloval zahradu bílým přísvitem, a mne bylo možné spatřit coby nehybnou sochu, číhající s rýčem v ruce. Každé šustnutí, každé prasknutí zjevilo v mé mysli obraz zvířete z nejnenáviděnějších, bestii krtka, jenž se vydal dovršit dílo zkázy. Avšak samý falešný poplach mne provázel nocí, bestii jsem nezahlédl. Do časného rána, kdy tma již nepatrně prořídla, nepřibyl jediný krtinec, krtek nepracoval. Odešel jsem do domu vzít si prášky, mé nervy nebyly již s to unést nápor krtkem na ně kladeným. Když jsem se po chvíli vrátil do zahrady, trčely výsměšně k nebi čtyři nové krtince, pyšné a nehybné. Padl jsem na kolena v bezmocném pláči. Pryč, pryč odtud, pryč z tohoto prokletého místa, kde krtince rostou bez vašeho svolení, pryč z tohoto pohřebiště nadějí, kde řádí neviditelný krtek. Utekl jsem, ano utekl jsem počínajícím ránem k nedalekému jezeru, kde jsem na břehu zůstal stát, prudce dýchaje, rozcuchaný, špinavý, zpocený a napůl šílený. Zadíval jsem se do dálky, kde vodní plocha naráz přecházela v obzor, tonoucí ještě ve zbylém šeru.

A tu jsem nad čarou horizontu spatřil vyrůstat obří krtinec, pomalu a tiše rostl a přibýval, jist si bezpečím, přesvědčen, že jej nespatřím, tak jako jsem nespatřil jeho předchůdce. A já zajásal v bláznivé radosti. Tak tě mám! Teď už mi neunikneš, potměšilý krtku! Věděl jsem, co udělám. Vrazím ruce jako smrtící pařáty do krtince, chytím krtka a uškrtím ho. Krtinec na obzoru rostl a nabýval obludných rozměrů. Tím lépe. Rozběhl jsem se do jezera, voda pleskala pod mými kroky, brzy jsem se brodil po kolena, po pás, nakonec dno kleslo a já plaval ze všech sil k obzoru, kde se sebejistě rodila další oblá pyramida.

Plaval jsem dlouho, předlouho, mokré šaty mi ztěžovaly pohyb, tempo mne vyčerpávalo, avšak nenávist ke krtkovi mne poháněla dál. Ztratil jsem pud sebezáchovy, pohltilo mne šílenství. Ne však natolik, abych při dalším pohledu k obzoru neseznal, že to, co jsem ve své zaslepenosti pokládal za krtinec nadživotní velikosti, je slunce, vycházející jako každý den nad jezerem.

Krtek opět zvítězil, podařilo se mu mne oklamat. Slunce nad obzorem, krtek v zahradě a já uprostřed jezera. S hrůzou jsem si uvědomil, že už nemám sílu plavat a břeh je daleko...