Děda

Vracím se z pošty - domů to mám padesát kroků. Na mysli mi zničeho nic vytanulo úsloví...hrůzou mu naskočila husí kůže. Nevím proč, ale to se mi občas stává. Má fantazie, zdánlivě bezbřehá, pracuje na obraze v němž po startovním výstřelu hrůzy se husí kůže právě rozbíhá, odráží a...

Zasmál jsem zevnitř se té představě a odpoutal se od myšlenky.

Na tři metry přede mnou přičapl na bobek asi tři čtvrti metru vysoký mladý muž (ale mohla to být i dáma) a marně se snažil neobratnou tlapkou zvednout nádherně vybarvený javorový list. Pravda, za skutečnou javorovitost listu bych ruku do ohně nedal, ale v tu chvíli mne jiný strom s podobným listem nenapadl. Jistě ho sem dopravil poštovní vítr - bo tady žádný takový strom nablízku nebyl.

Mladá máma sleduje dětské snažení s lehkým úsměvem, kdežto já už se vysloveně chechtám. Dítě asi na desátý pokus uchopilo list a s vítězným obličejem se obrací k mámě. List mu vypadává z tlapky - čelíčko se nakrčí, nosík zvedne a pusinka udělá podkovičku. Vypadá to na pláč... ale jen dvě vteřiny.

Ihned zpátky na bobek, tentokrát napoprvé a radostný smích. Takhle se uměly smát mé děti a má vnoučata.

Máte prima kluka, risknul jsem pochvalu a mámě zrudly uši. Že jo, dědo? lapidárně odpověděla a já jsem, na okamžik překvapený, doložil: asi bude mít umělecké sklony.... nashledanou! a pokračoval jsem v cestě.

Dobrý, dědo, řekl jsem si po pár krocích, dobrý... dobrý tip : je to kluk. S až nepochopitelnou radostí z tohoto setkání a přesného odhadu jsem dorazil domů a ve dveřích jsem  - pod dojmem té radosti - dal ženě vášnivou pusu.

Dědku, co se ti stalo? povídá moje paní s trochu vykulenýma očima (přitom já ani dnes na ní něhou nešetřím), ty jsi vyhrál? (Nevím co jsem měl vyhrát, karty nehraju, do hospody nechodím, sportku ani Euromiliony nesázím...)

Dědek, dědek! normálně mi tak neříká, ale asi mne chtěla pozlobit, jojo - to je ono...

Tomu bys nerozuměla, ulakomil jsem si zážitek jen pro sebe...

Já ti dám dědek,    ...jsem děda!    ...víš?